Nemyslím, že by pro zub chtěli rovnou vraždit a stejně tak si nemyslím, že by jim šlo pouze o ten zlatý zub, spíše o to, že někdo tomu chudákovi na ten zub půjčil, nebo mu ho dokonce daroval. Že ač chudák s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou měl přítele, který by mu (sice možná s výhradami) půjčil a nemohl ani bláhově očekávat, že peníze někdy uvidí zpátky. Není to tak, že lidé, kteří nemají tolik peněz a nelétají třikrát za rok na dovolenou k moři mívají lepší přátele a jsou šťastnější, než ti, kteří neví jestli jsou tak oblíbení kvůli tomu, že to jsou právě oni, nebo proto, že v hospodě platí za celý stůl?

(Taky  to mohl být člověk, kterému jednoduše zkrachovala firma a nebo byl už jednou okraden, ale to se mi tolik nehodí.)

            Neznám větší štěstí, něž když sedím v kruhu přátel – bez obav můžu říct svůj názor, můžu naznačit, že nová sukně kamarádce vůbec nesedí nebo že jsem novou přítelkyni svého kamaráda viděla běžet městem za ruku s nějakým jiným klukem asi do kina a nemusím se bát, že mi nebude věřeno, že budu osočena z nepřecíjnosti, žárlivosti nebo intrik. Můžu v kterýkoli denní i noční čas zavolat nebo přijít a jednoduše „brečet na rameno“ dokud se mi neuleví. Na druhou stranu je mé rameno připraveno i pro ostatní. Znám jejich rodiny (a přitom jsem je nemusela ani vidět), znám jejich sny, přání, touhy a lásky, stejně tak znám příkoří, zklamání, strachy a neštěstí, která je potkala. A oni znají mě. Ví co chci a ví proč přesto udělám něco jiného, ví co mě baví a umí mi udělat radost. Vím (mám to ověřené), že když na rok odjedu pryč a náš vztah se zredukuje na tři e-maily za celou dobu, můžu po návratu přijít a nevysvětlovat. Prostě obejmout a pokračovat tam, kde jsme byly při mém odjezdu. Oni se samozřejmě budou ptát mě a já jich na uplynulý čas – co prožili, s kým se seznámili a jak se měli, ale na našem přátelství to nezmění nic. Vždyť i přesto, že jsem byla „z ruky“, jsem byla první (po doktorech a blízké rodině), která věděla, že kamarádce zemřel bratranec Dáda a já samozřejmě neváhala a přijela za ní a pak jsme spolu dlouhé hodiny mlčky chodili lesem a tiše plakaly nad jeho fotografiemi. Ona pro mě udělala to stejné asi o dva roky dříve, když mi zemřel spolužák, vybíhaly jsme společně v rekordním tempu do kopců a pak jsme z nich křičely a obviňovaly celý svět a ona znovu a znovu trpělivě poslouchala: „Proč? Vždyť nic neudělal!“ Jsme každá jiná –  ona se uzavře do sebe a já vybuchnu, nelíbí se nám stejné typy kluků, máme jiné představy o budoucím domově a výchově dětí, s postupem času se rozcházejí i naše zájmy, ale jsme tu pro sebe a to je největší bohatství, které člověk může mít!

            Na druhou stranu není nic zoufalejšího, než když sedíte v pátek večer sami u televize a víte, že Ája je s Jirkou na skleničce vína, Vojta s Verčou na bowlingu, Petra s Petrem hrajou šipky a Patrik s klukama fotbal. Nezlobili by se, kdybych se přidala, ale nebyla bych vítaná. Ája má Jirku pro sebe teprve tři týdny a tuhle fázi přece nesmím nabourávat… Vojta vídá Verču pouze o víkendech a to musí navštívit jeho i její rodiče, někdy dědečka a chtějí být taky chvíli sami, to přece musím chápat. Petr Petru trochu pomlouval před svými kamarády, tak si to chtějí vyříkat, možná by potřebovali soudce, ale tím nechci být. Kluci by mě mezi sebe vzali bez výhrad, ale zkoušeli jste někdy hrát fotbal s holkou, když jste patra asi deseti kluků? Buď si hru neužijete, protože té slečně dáváte u míče jako gentlemani přednost, nebo ta chudinka za dvacet minut opouští hřiště s otlučenýma nohama a vzteklým, uraženým brekem. Pepa? Ten je asi taky sám doma. Pravděpodobně plánuje další akci, to tam bude mít svého bratra Honzu a oni dva se po smrti svého otce odcizili, potřebují čas, ale i prostor to nějak napravit. Michal zůstal na intru, s klukama ze třídy chtěli jít na nějaký koncert, ale na chlapeckém intru nemůžu strávit víkend, na to jsou předpisy. Mája s Káťou museli za babičkou… Každý je tu pro mě a pro každého jsem tu já, ale… Jsou ale chvíle, kdy jsem beznadějně sama. Jenom já, knížka, plyšák a bucláček ovocného čaje nebo já, film, čokoláda a vlněná deka. Já sama… A oni? Taky každý sám. Možná s někým jiným, ale pořád každý sám. Protože každý máme stejné problémy – jít na vysokou školu? Nebo rok do zahraničí jako au-pair a naučit se cizí jazyk? Nebo na rok do práce a tak si přivydělat na školu? Nebo rovnou do práce a vykašlat se na další roky strávené v učebnicích? Jít konečně na kafe s Davidem a udělat mu tak radost a dát naděje, které mu dávat nechceme? Jít do kina s Lenkou a tvářit se, že se nic nestalo, i když obě víme, že už k sobě neznáme cestu? Jít s Aničkou na diskotéku a dělat, že mě nebolí, že chce odletět do Anglie na dobu neurčitou? Všichni máme stejné problémy a posloucháme se, ale každý jsme sám. Můžu vědět o čem mluví, a můžu rozumět jejich pro a proti, můžu je vyslechnout a poradit jim, ale nemůžu je chápat a rozhodnout za ně. Nemůžu znát jejich úvahy za „tři rohy“. Stejně se rozhodnou tak, jak to bude pro ně výhodné. Půjdou radši na rande s neznámým černovlasým svalnatcem, než poslouchat naříkání o nespravedlivém rozchodu…

            Všichni máme kamarády, některé máme od dětství, některé potkáváme až ve škole nebo v práci, někteří nás provází celý život a někteří se kolem nás jenom mihnou. Ale pořád to jsou jenom lidé, kteří si s námi rádi povídají, ne proto, že by je tak zajímalo naše soužení a upřímně nám chtěli pomoct, ale proto, že informace, kterou jim důvěrně sdělujeme, by jim někdy mohly otevřít nějaké dveře a nějak jim pomoci. Upřímně – kolikrát jste vy „slibovali na mou duši“, že nikomu to tajemství nikdy neřeknete a už jste se těšili jak to zítra proberete s další kamarádkou u kafe?

Advertisements