Velmi krutá pravda… Věřím, že každý z nás může tuto větu z vlastní zkušenosti několikrát potvrdit. Už jenom hloupé nechávání učení na „někdy příště“ (vždyť přece nepíšeme; a byla jsem celkem nedávno zkoušená, to mě nevyvolá!) se nám může zatraceně vymstít. Ale k poznání dojdeme, až když aspoň třikrát od tabule odcházíme se svěšenou hlavou a pracně vybojovaným ohodnocením – čtyři mínus. Při náročném opravování známky si potom uvědomíme, že jsme chybili a mohli jsme tomu lehko předejít. Sice se poučíme, ale stejně to zkoušíme znovu a znovu… Uznávám, že tento příklad nebyl zrovna nejšťastnější. Ale náznak tam byl.

            Ať přemýšlím, jak chci, jediná věc, která mě napadá a stoprocentně splňuje toto rčení, je smrt. Teprve až nám někdo blízký zemře, pochopíme v plném rozsahu, co pro nás znamená. Vlastně – znamenal… Už jsem se párkrát setkala se smrtí i ve svém okolí. Ale… Úmrtí obou dědečků mě zastihla v příliš nízkém věku. Smrt mého spolužáka mě velmi bolela. Vzala mi iluzi, že trest přichází až po vině. Vzala mi iluzi, že s pílí, zápalem pro věc a fair-play mě nemůže nic zastavit. Vzala mi iluzi, že my jsme ta generace, co změní svět. Vzala si člověka, co mohl být morálním vzorem. Vzala mi růžové brýle dětství… Když jsem přišla o trenéra, vůbec jsem tomu nevěřila – sportovci přece neumírají tak mladí! Tato smrt mě také velmi zasáhla – vzala mi chuť šermovat, bojovat a vyhrávat. Vzala mi „motivátora“, člověka, který ve mně dovedl vzbudit vášeň pro utkání. Pro nemocnou a stýskající si starenku jsem smrt chápala vlastně jako vysvobození. Ale stejně jsem pro ni vyplakala pár hrníčků hořkých slz. Všechny tyto ztráty mě sice silně zasáhly a rozhodně i ovlivnily. Ale je tu jedna smrt, kterou NIKOMU nepřeji. A sice ztráta někoho velmi, velmi blízkého. Neřekla bych, že patřím k menšině, která nerada vyznává své city. Asi je nás většina, co neříká rodičům či sourozencům dostatečně často, že je má ráda. Dostatečně často na to, aby to mohlo aspoň částečně vykreslit to, co k nim doopravdy cítíme.

            Nedovolme, aby nás teprve toto utrpení  poučilo! Zkusme říkat lidem pravdu do očí! Zkusme mluvit o pocitech s těmi lidmi, na kterých nám záleží! Zkusme se skutečně poučit z našich (i cizích) chyb! Zkusme myslet i na nepříjemné kličky na cestě životem. A nebojme se přiznat, že nás život opět zaskočil.

 

*****************************

3.3.2013

Tak jsem si krásně předsevzala, že člověk nemá otálet s pohlazením, obětím a pomocí. A co jsem si z toho vzala? Nic. Věřím ale, že naši blízcí poznají i beze slov co k nim cítíme. Musím věřit. Jinak bych ztratila sílu se nadechnout každé ráno.

 

*****************************

27.11.2012

Holy Motors: „Teprve smrt blízkého nás nutí pořádně žít.“

Advertisements