Den po veřejné generálce, v pátek 12. 3. 2010 uvedlo Divadlo DISK poslední absolventskou inscenaci KČD DAMU 2009/10  Racek Antona Pavloviče Čechova. Tato inscenace  se připojila  k Moliérovu Tartuffovi (premiéra 10. 5. 2009), Kazimírovi a Karolíně Ödöna von Horvátha (premiéra 6. 11. 2009) a Markétě, dceři Lazarově na motivy Vladislava Vančury (premiéra 15. 1. 2010).

          Ročník, který je považován za herecky silný opět potvrdil své kvality. Přijde mi pouze škoda, že herci jsou typově obsazováni stále do podobných rolí. Samozřejmě, že je nutné respektovat jejich předpoklady a i tělesné vklady, ale na školní scéně by jim mohlo být umožněno zkusit svůj talent rozvinout i jiným – než pouze již ověřeným – směrem.

         Jiřího Suchého z Tábora můžeme pozorovat opět jako romanticky rozervaného hrdinu byronovského typu; Anežku Rusevovou jako zralou ženu znavenou životem; Igora Orozoviče jako (sexuálně) zkušeného a dominujícího muže; Marii Štípkovou držící opratě příběhu ve svých rukou; Ivana Dejmala jako nesebevědomého člověka podřizující své chování někomu jinému; Kláru Klepáčkovou ztělesňující ženskost ve všech jejích podobách; narcistického Tomáše Kluse; naivní Hanu Marii Marouškovou; Ivana Luptáka hrající sice vždy výrazně jiný charakter, ale pokaždé dosti ztypizovaný – možná až zkarikovaný, a samostatnou Nikolu Bartošovou držící svůj život pěvně pouze na svých bedrech.

         Každý herec svůj archetyp ovládá velice dobře, ale ráda bych je viděla i v jiných postavách – jsem si jista, že by uměli přesvědčivě ztvárnit i jiné polohy. V pozorném divákovi se takto nutně v úvodu probouzí pocit, že se Máša uvedla Karolíninou replikou.

         Druhým problémem je nutnost absolventského divadla obsazovat všechny role dvacetiletými herci. Divák se delší dobu orientuje v postavách a jejich vztazích. Největší problém s tímto měl loňský absolvent KČD DAMU Ondřej Novák. Jeho Sorin byl možná špatně se pohybující, ale stále mladý člověk s minimem životních zkušeností. Senilitu a stařeckou vzpurnost jednoduše zaměnil s mladickou rebelií.

         Příběh vypovídá o věčné lidské nespokojenosti se svým životem, o nenaplněných láskách, o nesplněných snech a o zklamání (ze zplněných snů). Příběh nudný jako lidstvo samo. Během představení jsem si mimoděk v duchu dětské hry „Petr miluje Janu, Jana miluje Pavla, Pavel miluje Terezu…“ stále znovu a znovu opakovala řetěz nenaplněných vztahů vytvářený na jevišti.

         Nejkrutěji se splněné přání podepíše na Nině, která snila o slávě na podiu i za cenu zimy a hladu. Klára Klepáčková naivní venkovskou dceru a nadějnou mladou herečku ztvárnila jako by jí byla ona sama. Životem zničenou ženu která ztratila dítě – vracející se v druhé části představení – jí ale již nemůžeme věřit. Klepáčková se spíše soustředí na svůj nezdolný cit k Trigorinovi a divadlu a zbytečně tím ztrácí hloubku své postavy. Bezradně opakuje, že je racek. Vzpomíná na jeden den, kdy byla mladá, krásná, šťastná a rodil se sen o porozumění s Trigorinem. Žije pro tuto naději navrátivší se minulosti. I přes její trpký osud vzbuzující soucit ji pozorujeme spíše s neporozuměním, a snad i rozhořčením. Při sebelepší vůli nebyla nevinna co se Treplevova (Jiří Suchý z Tábora) konce týče.

         Tento mladý vizionář ženoucí se za jakousi vyšší pravdou, čistším uměním, hlubším pochopením je, ke své nespokojenosti, není schopen naplnit. Jeho vnitřní citová nenaplněnost se sice výborným motivačním a inspiračním impulzem, ale není nevyčerpatelná. Je schopen žít pro sen snad celý život, ale neunese ztrátu naděje.

         Naopak z Marie Štípkové divákovi běhá mráz po zádech. Žena, která miluje divadlo, slávu, obdiv a sebe víc než cokoli jiného. Herečka, která zapomněla, že je nezbytné opustit jeviště, aby mohla žít normální život. Matka, která neumí být matkou svému synovi protože umění nazírá jinak než ona, protože není obdivován moskevskou společností. Ne že by ho nemilovala, ale proč věnovat energii někomu, kdo nezvýrazní její zářný lesk? Veškerým svým bytím se upne k populárnímu mladému spisovateli, který žije vlastně jenom proto, aby měl z čeho čerpat náměty pro své povídky. Její vztah k Trigorinovi se pohybuje od mateřských projevů k obdivu společenského módního doplňku na úrovni cvičeného pudlíka nebo skvostného šperku. Vrcholem zrůdnosti tohoto vztahu je přiznání – že synovi povídky nečte kvůli nedostatku času – které se jí výborně hodí tak akorát jako replika udržující konverzaci (spíše její monolog) při společenské hře k obveselení spoluhráčů.

         Právě v postavě Trigorina se nejviditelněji projevuje snaha režisérky Terezy Ludvíkové obsadit herce tak, aby do postav promítli svá osobní témata. Nerozeznáme, zda se nad tíhou slávy zamýšlí povídkář Trigorin, nebo písničkář Tomáš Klus.

         V pozadí celého dění se vcelku nenápadně pohybuje doktor Dorn (Igor Orozovič), který je nejlidštější postavou z celého panoptika samolibosti. Můžeme se pouze domnívat, že díky své citlivosti, otevřenosti novým názorům a schopnosti a ochotnosti naslouchat míval úspěchy u žen. Na tuto zašlou slávu dnes může vzpomínat asi už jenom ve svých prozpěvovaných pasážích. Jediná žena, která stále podléhá jeho kouzlu je žena hospodáře Pavlína (Anežka Rusevová), kterou on ale odmítá. Vlastně by mohl být dobrým manipulátorem – umí odhadnout člověka, ví jak koho oslovit a tím nenápadně ovlivňuje dění na scéně. Přitom svých schopností nijak nezneužívá, naopak v poslední scéně pohotově opanovává celou situaci.

         Velikým přínosem pro celkové vyznění jsou kostýmy (Eva Růžičková), které nám postavy vytvoří dříve než promluví. Hercům stačí postavy „pouze“ oživit. Velice zdařilá je nepříliš výrazná postava Medvěděnka, kterému málem chceme oprášit křídu z kalhot a později ho poplácat po zádech, abychom mu dodali víru, že zase bude dobře. Ivan Lupták skvěle balancuje na hraně úslužnosti, skromnosti, nejistoty a nadšení příznačného pro staromládeneckého vesnického učitele jako byl například Ondřej Havelka ve filmové pohádce Krakonoš a lyžníci.

         Dalším výmluvným kostýmem je hospodář Šamrajev, který mi zhmotnil abstraktního ruského mužika. Ivan Dejmal skvěle zvládl cynického despotu podtrhnout.

         Hned v prvním jednání pozorujeme černočernou Mášu v nevkusné, nepadnoucí a vlastně ošklivé šatovce, která vyjadřuje její životní postoj, a zhmotňuje neštěstí, které se celým příběhem pne. V druhé polovině představení je již „spokojená manželka“, což opět symbolizuje její šat. Přesto si Hana Marie Maroušková udržuje svou tragickou linku – roli do které se napasovala sama formálně zvládá, ale stále žije pro mladickou nedosažnou lásku, které se sebemrskačsky drží co nejblíže. Na rozdíl od Trepleva si uměla najít své místo v životě.

         Během přestávky bylo osvěžujícímu se davu nabídnuto malé hudební rozptýlení. Tklivé tóny piana bohužel zanikly mezi spěchajícími kroky, cinkajícími skleničkami a šveholícími slovy. „Doktor Dorn si místo dialogových replik často prozpěvuje. Pan Čechov vždy napsal jen prvních pár slov, tyto textové úryvky jsem spojil a napsal celou jednu píseň. Je to doktorova zamilovaná píseň, kterou zpívá svým milenkám a bývalým láskám, je v ní obsažena část jeho přístupu k životu. O přestávce si ji Dorn hraje – kolem chodí davy lidí a on je uzavřen se svou písní ve své samotě,“ uvedl jeho představitel Igor Orozovič, který o přestávce právě seděl za pianem. Divák se svou nevšímavostí stává se vlastně součástí hereckého záměru.

         Přes jistou premiérovou rozpačitost se divák bavil. Herci odvedli dobrou práci, skromná scéna nijak nerušila, hudba nenásilně domalovávala atmosféru, ještě jednou musím pochválit kostýmy. Přes velmi dobrou práci musím ale podotknout – tento ročník umí hrát i lépe.

Advertisements