25. duben 2011
Tomáš se vrátil před Vánocema do ČR, nedal mi to vědět, když jsem se to pak dozvěděla a psala mu, tak ani nezareagoval. Teď jsem s nim v pátek byla v hospodě (volal mi, zval mě) a … Od pátku se trápim… Dneska mě doslova bolí břicho a teď večer se mi chce i brečet. Jako opravdu brečet sama nad sebou. Brečet… Já ho odehnala, vyhnala a vůbec. Jasně – on mi to nikdy nijak neulehčil, ale já ho nepustila ani na kousíček blíž… A teď? Bojim se, že dostojí své žádosti o ruku a já ho ztratim. Já nevim, jestli si ho chci brát (vlastně vim, nechci) (ale bylo by to jak z americký romantický komedie, skončit s Tomem), ale nechci žít život s tim, že jsem tomu nedala šanci. Nebo jsem prostě jenom sobec, kterej mu nepřeje manželství? Ale on není šťastnej… Sám to říkal. A já jsem poslední člověk, komu by to měl říkat. Nebo první a proto s tim přišel za mnou…? „Osud“ nám nepřál – prvně mi bylo 13, pak jsem byla v Německu (následně měla Berniho) a on byl do teď v Irsku. A s nimmít vztah na dálku nejde… Ani já bych to nechtěla. Jsem jenom sobec? Mě se teď totiž svírá srdce (úplně bez metafory) a nadávám si a přemýšlím, která z mých malicherných výmluv je aspoň trochu uznatelná v kterymkoli vesmíru… Už brečim… Nechci aby se ženil… Ať má ženský, ať si žije a užívá, ale ať se nežení. Ať to se mnou ještě zkusí! A já se ho pokusim neposlat (znovu) do háje. Brečim…

 

27. duben 2011

Na co mám právo? Je vůbec správné mluvit o právu? V lásce přec pravidel není… Nechci činiti jiným, co sama mám nerada.

Promiň, vím, že riskuju a ubližuju. Ubližuju všem a moc. Promiň! Ale radši teď, radši teď než vůbec, radši teď dokud jsi „jenom“ zasnoubenej, radši teď dokud nemáš děti. To bych si to neodpustila nikdy. Takhle mi možná pomůžeš v odpouštění… Chtěl jsi mi říct, že se rozcházíš, nebo že se ženíš? Promiň. Tenkrát… Moc jsem Ti ublížila. Promiň! Zpětně to bylo nejromantičtější gesto, co si umim představit – letěl jsi za mnou, s otevřenou náručí, s čistym štítem, hrozně jsi riskoval, chtělo to odhodlání a odvahu a sílu. A já? Celý tři dny jsem ti utíkala… Ale i teď – když si vzpomenu – jediný pocit, který z toho mám, je pocit lovené zvěře. Nepříjemný pocit lovené zvěře. Velice nepříjemný pocit. Bylo to krátce po Bernim (oblektivně možná přes rok, ale pro mě to bylo moc čerstvý – když miluju, tak do smrti) a já se bála zrady. A ty jsi mi celou cestu Prahou říkal jenom, že jsem krásná – krásná a nic víc, sliboval jsi mi zradu a bolest. A tenkrát bych to neunesla. Teď jsem jinej člověk, ne jenom dál, ale prostě úplně jinde. Pomohl mi jeden člověk/kluk/muž, kterej mi hrozně ublížil. Víc mi ublížila ta, co si říkala kamarádka. Ale on mi pomohl, moc. Ta bolest byla nutná. Vzájemně jsme si otevřeli srdce a světy s nadějí. Bez týhle zkušenosti bych Berniho neměla stále za sebou. Ale už ho mám vyřešenýho, čerstvě, teprve chvilku – možná půl roku. A ty se teď (když si uvědomuju, že nějakej risk zase na chvíli unesu) objevíš. Jako blesk z čistýho nebe. Po třech-čtyřech letech mlčení. Promiň, že jsem tě nevyslechla a nedala šanci a ublížila, ale teď už jsem jiná – teď jsem ta, jaká jsem měla být, když jsi za mnou letěl. Ale kdo jsi ty? Jsi stále ten, komu jsem poté psala mail, který jsem nikdy neodeslala? Tvůj návrat a žádost o ruku mě děsí – změnil ses. A já nevim proč a jak a kam. A jaká je moje úloha. Poraď mi, ukaž mi na nějakou větvičku, který se můžu chytit a já se chytim. Tentokrát se jí chytim a nerozlámu ji na tisíc malejch kousků…

Celý život je jedna velká pohádka, proto bychom se neměli bát!

 

28. duben 2011

http://www.youtube.com/watch?v=y1ev49weFWQ

I want him so, it scares me so, I love him so…
Já s nim chci usínat, já s nim chci spát, já chci aby byl šťastnej… Já ho nesnášim!!!! Proč se mi ozýval po těch letech? Vždyť jsem mu hrozně ublížila, proč se mi ozval? V jakym smyslu mi odpustil? Chce se mi pomstít? Chce mi to vrátit? Co chce abych udělala? Co chci já udělat? Co mám udělat? Já sama chci být jednou sobecky zase šťastná… Co to se mnou udělal? Vždyť jsem na něj vlastně zapomněla – celou vejšku jsem řešila jiný věci, jiný vztahy, jiný chlapy… A teď? Sedim u compu, poslouchám Máří Magdalénu a nevim co dělat. I dýchat mě bolí.
Nechci nijak a nikomu ublížit. Hlavně sobě ne…

Reklamy