Neviděla jsem moc filmů od Rosalindy Piltcher. Vlastně asi žádnej. Teta u nich žehlí, ale jenom z těch ukázek člověk pochopí, o co tam jde. Je to vždycky romantika jak sviň. Nečekaný setkání, buď z ničeho nic nebo po letech, nějaký nutný komplikace a končí to domkem na anglickym venkově s bílym plotem. Já umim ty setkání. Někde se někdo objeví, usměje se, já se usměju, prohodíme pár slov, někam zajdeme, vyměníme číslo, někam zajdeme. Romantika jak sviň. A pak najednou sex a konec. Zasraný křesťani! Dá se zapomenout líbat se, nechat se ožižlávat, dá se vůbec vypnout hlavu a nechat se ovládnout chtíčem? Nikdy jsem neuměla vypnout ten věčně ukecanej hlásek, to pitomý svědomí, co mi nadávalo do cour, poběhlic a nerozvážnic. Berni se mohl snažil jak chtěl, já se mohla snažit sebevíc, ale stejně jsem se zatvrdila a utekla. Kde se to ve mně vzalo? Proč jim nevěřim. A pokud se bojim, proč si vždycky hledám přesně tyhle rizikový typy se kterýma se nemůžu nikdy domluvit a navíst na stejnou vlnu! Protože nechci. Protože jenom tohle riziko je správnej, nejistej punk, jenom tehdy vim, že žiju. Jenom tehdy, když se bojim o čest nebo jakou jinou píčovinu. Jenom tehdy, když je naděje, že mé „NE“ někdo přestane slyšet a pochopí, že to „NE“ znamená volání o pomoc, že NE je jedno velký PROSIM. Ale přesně ti hajzli NE respektujou. Přesně ty kurvy, si nikdy nedovolí nic, co není dovoleno. Jasně, snaží se, zkouší, ale jenom kam jim dovolíš, ani o píď dál. Teda – vždycky o píď dál, ale jakmile přestaneš spokojeně vrnět a vibrovat a poddávat se, a ztuhneš, tak jdou píď zpět a zkouší znovu a znovu, a je jenom na tobě, jestli je pustíš o ten kousíček dál, nebo jestli jsi už na svý hraně. A nijak ti nevyčítaj, když je nepustíš… Nikam. Zkusili, příště zkusí zas. Jinde. A třeba to vyjde. A kdyby ne – byl to příjemnej večer. Všechno se počítá. Život se žije, život jde dál. Život se žije. Já chci taky žít. Jak mám chtít žít, co mám chtít, co mám žít, kde a kurva hlavně PROČ! Iluze žití podpořená tou příjemnou nervozitou a elektrikou. To je přesně ono. To je život!

         Dneska se málo fetuje, nikdo nenosí volný šaty, nemá dlouhý vlasy, nemá vestičku a čelenku v těch vlasech. Každej chce peníze, o abstraktních ideálech nepřemýšlí, žene se kamsi a přitom nikdo neví kam. Já nevim taky – kam, kdy, jak, proč. Pryč! Hned ideálně. Daleko. Hledat štěstí. Utýct a nevrátit se. Ale člověk není svobodnej. Aspoň já neumim být svobodná. Mám rodinu, mám sestru, mám matku, mám zodpovědnost, mám hrob bez náhrobku, mám otce. Nejsem svobodná. Jsem svázaná a přivázaná, jsem dcera, sestra, přítelkyně, svědkyně, kamarádka, kmotra… Jsem přivázaná. Nejsem sama sebou. Co jsem, kdo jsem? Neumim mít volný šaty, vlasy a duši. Jsem svázaná, upjatá, nudná, všední, zbabělá. Jsem oběť doby. Jsem oběť vztahů, té pavoučí sítě, která mě drží, svazuje, lepí, nepouští, drží a nepustí. Nežiju, necítim, nedýchám. Přežívám. Chci žít! CO dělám špatně! Málo se snažim? Jsem málo akční a spontánní? Chci být spontánní! Celkem mi to jde. Celkem to umim. Nejsem jen tak předvídatelná. Umim se o sebe postarat. Nebojim se. Asi bych se měla někdy bát. Ale čeho? Co můžu ztratit? Okovy té sítě? Nebylo by to osvobození? Nebyla by to úleva? Život je složitej, život je svině, život je krátkej a krásnej – tak proč ho nežít, proč se mu nepoddávat celým tělem, celou duší? Veškerým konáním? Život se má žít, od toho jsme ho dostali! Je lehké říct životu ne, já už ho dlouho odmítám. Je načase postavit se životu čelem a přijmout jeho křižovatky a hrboly a výmoly a riskovat. Žít! Konečně jednou žít sama svůj život a nežít co se po mě chce a co se ode mě očekává. Být sama sebou a žít.

          Jsem kamarádka, věčná, dobrá, vyhledávaná kamarádka. Nevěřim mužům. Nikdy jsem nevěřila. Nevim proč, nevim kde se to vzalo. Rodiče mají problémy, ale jsou stále spolu. I hádka je způsob komunikace. Já se nerada hádám. Spíš mlčim a dusim se vztekem, jindy křičim, ale hádky vyložené nevyhledávám. Nevěřim, ale žít se dá i bez víry. Stačí mít někoho o koho se dá opřít. A já se chci opřít a ne přít. Chci někoho, kdo vyloží karty na stůl, nebude mi ubližovat, uvaří čaj, obejme mě, a bude mě mít aspoň trochu rád. Ráda bych mu i věřila. Ale stačí, když budu vědět, že s nim můžu utýct. Kamkoli – do našeho malýho světa, kterej může být kdekoli. A že se o mě v tom světě postará. Že nebudu sama. A že mě naučí žít, a odnaučí se bát a nevěřit. A nevezme mi svobodu, a já mu na oplátku nechám tu jeho. Nemusim přece věřit, abych se mohla opřít, stačí, když neuskočí, až se opřu.

Advertisements