Miluju horkou vanu. Pořídila jsem si zásobu přírodně dělanejch mýdýlek a šumáků do koupele. Koupu se v podezřelejch květech a lístkách kousků trávy – dneska doslova: konopí a aloe. Sice to dost zadělá a zamastí vanu, ale je to fakt labůůůžo. Horká voda, zarudlá kůže, mastná voda s trávou, hudba v pozadí, někdy víno (dneska ne, všechno došlo…), lehká četba. Miluju, když mi na čele a krku vyskakujou krůpěje potu. Když už mám pocit, že jsem si sauny užila dost, odložím četbu a ponořím se do vody obličej – překvapivě mě to ochladí. Nějakej přírodní jev, fyzik by mi to vysvětlil. Mě to jenom pobaví a uvrhne do další fáze extáze. Jenom vystrčenej nos, vlasy jako medůza a soustředit se na dech, kterej mi bubnuje ve spáncích. Vydržím to klidně hodinu. Stačí vodu upustit a dopustit zase horkou, ať je prožitek maximální.

    Někdy mě ovšem zradí mé tachykardické srdce a nízký tlak. Do sauny z bezpečnostních důvodů nechodím nikdy sama. Ale horkou vanu si neumím odpustit. A to, že bydlím sama mi nijak nepřekáží. Jakmile mi krev hučí v hlavě moc, hned vypouštím vanu a rychle a velice opatrně se hrabu ven. Jako právě dnes. Riziko, že omdlím, je reálné v každém okamžiku, takže si dávám sakra pozor, abych se nepředkláněla hlavou pod úroveň pasu a podobně. Ne, že by to bylo moc platné, ale dá mi to pár vteřin navíc. Mokrá s ručníkem ledabyle přehozenym přes vlasy padám do peřin a pozoruju jak se z mého horkého těla na chladkém vzduchu kouří. Zhluboka dýchám a usilovně se snažím mít hlavu plnou myšlenek. Jediná myšlenka co mě neopouští je světlo nade mnou. Velice ale velice mě fascinuje, jako můra co se dobrovolně letí upálit do petrolejky jsem světlem zcela pohlcená. Po nějaké době se opatrně zvednu, vysuším si vlasy, vypiju půl litru studeného čaje na jeden hlt a ženu se na obyčejnou vodu, kterou jindy nikdy nepiju. Prohlásím se za schopnou a jdu si dát masku na obličej. Dřív než si ji pořádně napatlám slyším hukot v uších a vidím hromadu černých fleků všude kolem. Po paměti se dohrabu k posteli, padnu na záda, špinavé ruce od masky si položím na prsa a břicho (abych nemusela převlíkat skoro čerstvý povlečení) a nechám se hypnotizovat světlem. Maska má působit 20 minut, to je doba, která mi stačí na návrat do světa bdělých.

    Přesně tak. Sundám masku, osprchuju si tělo od té jílovité břečky a cítím se božsky. Příště bych možná mohla nechat dveře víc pootevřené, když si budu dělat pařeniště ve vaně. Ne… To jsem už zkoušela. Není to potom ono. Prostě to někdy vyjde, někdy ne. Jako všechno v životě.

Advertisements