Byla jsem ve své první práci už nějakou dobu a rozpačitě jsem se chystala na vánoční párty. Rock. Copak já jsem nějaká rockerka? Ve skříni jsem našla nakonec celkem dost věcí, které s příšernym stříbrnym řetězem možná mohly vyvolat iluzi, že jsem rocková diva. Možná. Bez analýzy mého tanečního stylu a bez pohledu na můj vyděšený výraz, který jasně dokazoval, že dané prostředí je skutečně prostředí, kde se cítím doma. Radši jsem se zaparkovala do rohu se sklenkou vína a jala jsem se diskutovat s tím fešákem, co ho potkávám u poobědové kávy v kuchyňce už nějakou domu. Žid. Samozřejmě, že Žid. Fousy, kostěné obroučky, klobouk, černá vestička přes pečlivě nažehlenou bílou košili. Vlastně totální stereotyp, proč mi to nedošlo hned? No, aspoň se mi potvrdilo, kdo mě může zaujmout…

                Holky z projektu/kolegyně si mě odtáhly na taneční parket. Ok, víno, víno, víno, panák, víno a jdeme na to – tvařme se, že mě tohle baví. Tak moment, tančit budu, smát se taky můžu, ale krafat na téma „celou pubertu jsem propařila na diskotékách“ fakt nemůžu ani při nejlepší vůli. Jednak neumim lhát a jednak bych se hanbou musela propadnout. Já uvědomělá, povýšená intelektuálka od mala a diskotéka? Jo, Áji patnáctky jsme trávily na disko. To mi bylo 13 – to byl super rok. 13 a 17, na ty roky furt nostalgicky vzpomínám. Tam jsem tančila s Jančuem. To byl gól! Bylo mu 17 nebo 19, milovalo ho dost široký okolí, on byl chladnej frajer s motorkou, co dělá, že ho svět (ženský teda hlavně) nezajímá. A protančil se mnou „poslední písničkou“ asi hodinu. Kolik holek mi to závidělo =D Pak mi políbil ruku a odjel na motorce jak Danny Zuko. Pak jsem na disko byla s Bernim a holkama ve Varech – Andrejka předvedla takovej striptýzovej taneček kolem Berniho místo tyče, že ten chudák strávil celej večer se stožárem v kalhotách. A pak? Jo, jasně, v Německu asi dvakrát nebo třikrát. A ještě před odjezdem do Německa, s Tomášem, to mi spolužačky záviděly ten divokej sex, co spolu musíme mít. Kdyby věděly… No fajn, kecám, jsem hotová pařmenka =D Naštěstí se do našeho slepičince přidal Alex. Kluk z kanclu, co ho už skoro půl roku potkávám vlastně několikrát denně. Nijak se mi nelíbil – velkej zadek, pomalá chůze (totální rozpor s mým životním tempem), kafe nepije, slušňák až to bolí. Rus navíc. Protančili jsme večer, odpočívali jsme společně na baru. Nechala bych to být, ale v pondělí v kanclu mi začal psát, šli jsme spolu na kafe, na oběd. Další den zase. Usmíval se, zdravil. Ráno mě vítal, odpoledne ve čtyři než odešel přišel vždycky ke mně a osobně mi popřál hezký den. Byli jsme bruslit. Byli jsme na číně. Procházky po Praze ve mně vyvolávaly nostalgický úsměšek, „ano, chlapy si já musim uchodit“. S Bernim jsem nemetaforicky chodila skoro tři měsíce než mě políbil. A že jsme chodili! Za jeden večer klidně 15 km. Byla jsem si jistá, že jsme na stejné lodi.

                Před odchodem na mou „státnicovou dovolenou“ jsme měli další teambuilding. Celý večer se na mě sotva podíval, hrál kulečník a bavil se. Tak jsem se bavila taky – sedla jsem si s šéfem na bar a ten mě „jenom mezi náma“ nalíval Jägrama a vínem. Protože jsme seděli hned u zdroje, co chvíli se objevil někdo jinej a šoupali přede mě další panáky – fernet zetko, musim přiznat, mi asi bude chutnat. Milan mi vyprávěl o manželce a jak se těší na miminko co se má asi za čtvrt roku narodit a jak naše vedení není na svém místě. Fantastickej večer! Asi v jednu se najednou objevil Alex, chytil mě za pas a řekl „jdeme?“. A já, feministka co na baru celej večer bavila jednoho až šest chlapů současně? Poslušně jsem kývla: „odskočim si a jdeme“. Milan zkušeným okem pronesl: „Vy se k sobě hodíte. Ty děláš jenom ramena, Šárko, ty toužíš ve skrytu duše po tradičnim modelu. A Alex je dostatečně silnej, aby mě přesvědčil, že stojí za vzdání se kariéry. Ale bránit ti v ní taky nebude.“ Na záchodě jsem koukala do zrcadla jak vyvoraná myš – přece jenom, střízlivá jsem nebyla a takovýhle psychoanalýzy v povzneseném stavu… Zvlášť, když vás ten člověk totálně odhadl. Řekl takovou tu pravdu co je jasná jak mě, tak kamarádkám, ale nikdo nemá natolik silné sebevražedné choutky, aby to řekl nahlas. A on úplně s klidem a přede mnou a i tim chlapem. Co to sakra mělo bejt! Před záchodem mě čekal už Alex s kabátem. Uražená budu až zítra – teď je fajn, že mám chlapa, co se chová jako chlap. Doprovod uvítám. Zvlášť když nevim kterym směrem jsou tramvaje nebo noční busy. To bych si fakt zvykla. Skoro tři hodiny jsme bloudili po Praze, povídali si o věcech, který nepřiznávám ani sobě. Brečela jsem, smála jsem se, usla jsem mu v tramvaji v náručí. Nechal mě sedět v tramvaji a jel k sobě, a já pak ještě půl hodiny jela k sobě. Zmatená. Naštvaná. Druhý den ráno zase galantní jako vždycky. Ale nedoprovodil mě, tak co si tu nalháváme, že? Protože jsem odcházela na nekonečně dlouho dobu tří týdnů na tu studijní dovču, zkousla jsem ego a šla za ním: „uvidíme se během mýho volna?“

„Neboj, ozvu se, máme čas.“

                Neozval se 10 dní. Kretén! Já se začala učit (opět) rusky, studovala jsem místo český literatury ruský zvyky a všechno, co internetu vysvětlovalo ruskou mentalitu, bylo uloženo v mých favoritech.  A on? Furt nic. Tak jsem mu poslala smajlíka. Nic víc, nebyl to můj nápad, ale zabral – hned mi volal a okamžitě jel ke mně. V jednu v noci. Já si jak šílená myla vlasy a holila nohy. Protože „můj budoucí manžel“, jak ho už znaly moje kamarádky, jel ke mně strávit naši první společnou noc. Mazlili jsme se, tulili jsme se, rty jsem mu přejížděla po celém těle a on se pořád bál chopit se iniciativy. Moje zásady „chlap má být ten co loví a balí“ dostaly už natolik na prdel, že jsem se zařekla, že mě políbí první on, protože přece nejsem žádná lehká holka. I sousedům už muselo být zřejmé, že jsem k líbání více než svolná. Alex si pořád ještě nebyl jistej. Nakonec se odhodlal. Líbal tak, jak si asi všichni (kromě mě) předem mysleli – opatrně. Ale, jako Charlotte ze Sexu ve městě jsem se rozhodla, že „bad kissers mají jenom málo natrénováno“, jsem ho začala učit. A učil se rychle. Po pár hodinách tréninku můžu říct – perfektně líbá! I když zpětně – asi se jenom přizpůsobil tomu, co vyhovuje mě a se současnou přítelkyní začínal asi opět jako tabula rasa. Ale co já vim, že?

                Nic mi nevadilo, všechno jsem zkousla, prostě to je můj manžel a všechno vyjde. Tečka. Je to věc víry, přesvědčení a odhodlání. Dělám stejnou chybu jako s Tomášem… Jako s K. Jako s Bernim. Prostě jako vždycky.

                Další teambulding. Slíbil mi, že tam pojede a že si to užijeme. Chápu nás jako pár. Chceme v práci oficiálně vystoupit jako pár? No, hory ukážou. Nejede, je unavenej po finišování na bakalářce. Dělá si srandu? Na tý bakalářce, co jsem teď tři noci po sobě kvůli ní nespala, protože korektura byla spíš překladem z pokusu o češtinu do češtiny? On je unavenej? Vždyť poslední týden se mě jenom ptal, kolik práce mi na tom zbývá! Mně! Ne jemu! Protože mi to nedal po částech dopředu – tak jak jsem ho prosila. Korektura jak svině a zadarmo. Ani zadarmo, ale za to, že mě nechá jet samotnou na hory, kam jsem ani nechtěla. Zlomila jsem si na dvakrát kotník. Miluju hory. Alex mě potká v pondělí v práci, kam jsem byla odevzdat neschopenku: „Holky mi psaly, že máš zlomenou nohu, bolí to?“ „Ne, nebolí a ahoj.“ On tři dny ví, že mám zlomenou nohu a ani mi nenapíše? Co si tu nalhávám. Od začátku jde iniciativa čistě ode mě. Za korekturu mi sotva poděkoval. Na ples kam jsme měli jít spolu, jsem šla nakonec s mamkou jako poslední zoufalka. Na horách, kam jsme chtěli spolu, jsem si zlomila nohu. Tohle nemá cenu. Když se u mě ráno vzbudí, vyžaduje teplou snídani. Jestli chce, abych byla stepfordská panička, já chci, aby byl chlap. A jeho jednání je na míle vzdálené mé představě o chlapovi. Je sobec jako každej jinej. A maskuje to neohrabaností.

                Tři měsíce na neschopence a za celou dobu dva telefony? První měl 20 vteřin „promiň, akorát mi jede metro, ozvu se později“. Druhej byl informativnější: „Milanovi se už narodil syn. Uzdrav se.“ Za stejné tři měsíce mi napsaly tři kolegyně nezávisle na sobě, že se jich Alex ptá, proč že mu nevolám. Že neví kde je problém. Za co se zlobim – celou dobu jsem dělala všechno já, proč by najednou měl volat on, že?

                O půl roku později, zlomená noha zapomenuta, státnice na třetí pokus konečně dotaženy. Alex je super! Fantasticky si rozumíme, je vtipnej a to jak je neohrabanej je roztomilý a je galantní, fakt. Velice slušnej. Co je na dnešní době špatně, že galantní chlap je chápanej jako trouba neschopnej? Stačí se zbavit tý přítelkyně bez názoru a bez zájmů, a třeba je to fakt budoucí manžel?

                A DOST! Ženský, nechtějte znovu do stejnejch řek – měly ste důvody proč ste z tý řeky utekly. Tak si ty důvody někam pište, ať na ně nezapomínáte!

Advertisements