Můj studentský život už dávno skončil, můj nový zaměstnavatel mi předepsal dost šílenou pracovní dobu. Nemám moc radostí na světě v pracovním týdnu. Umím ale ocenit zdánlivou maličkost enormní radostí. Naučila jsem se koukat. I dříve jsem nezdvořile zírala na kolemjdoucí, ale teď vidím příběhy. V mém nudném světě za monitorem pracovního laptopu je vzrušující příběh i vztekající se dítě na poště. A když se po dlouhé zimě objeví sluníčko, vyrazím do ulic (stejně jako milion dalších jarachtivých Pražáků) a nechám se obklopit životem.

        Kousek od Mariánského náměstí se ze široka vyhýbám nevoňavé hlučné skupince mužů a chlapců. Tři puberťáci mající pocit, že jim patří ulice, se snaží přesvědčit bezdomovce, který odpočívá v posledních paprscích slunce tohoto dne, že jim má prostor uvolnit. Asi díky těm placatým kšiltům a ledabylé výslovnosti mají pocit, že jsou něco víc. Muž ledabyle pozdvihl jedno víčko a nabídl výrostkům svůj krabicák – přece si nebudeme kazit krásný den. Radši popijeme!

        Polodlouhé havraní vlasy a kulisa věží Týnského chrámu za ním dodaly jeho vzhledu dost bodů natolik, aby s mírně nadprůměrně zvládnutým uměním zpěvu mohl coby nadějný pouliční umělec okouzlovat spíše mladší než jiné turistky. Při dojemném „I think I wanna marry you“ upřel svůj pohled (zjevně svůdně) na tři sotva patnáctileté slečny, které mu v choreografii sester Havelkových omámeně přizvukovaly „marry you“. Mé cynické – a už dávno ne patnáctileté oko – postřehlo prvně vzdouvající se bříško (umně umístěné za klávesy, takže bylo zřejmé jenom pro hodně kritické zraky), povadlé ruce, skleslá ramena a lalok kůže místo brady, havraní čerň byla na dálku chemická (který sebevědomý chlap si potřebuje měnit vizáž?). Jeho spoluhráč schovaný za kytaru byl štíhlejší a vůbec maskulinnější – jako správný zástupce svého pohlaví se styděl, že tenhle oplodňovák doprovází a hlavu se snažil skrýt po želvím vzoru v ramenou. Obličej měl sice kulatý, ale štíhlejší než zpívající kamarád. Celkově bych se při „marry you“ soustředila radši na něj, než na toho obarvenýho sádelnatce. Ale patnáctileté oko je omámené hlasem i vlasem. Taky bych se chtěla nechat omámit. Kdy se ta schopnost ztrácí?

        Příhodně čokoládový zaměstnanec muzea čokolády v Celetné ulici vyzubil zářivě bílé zuby na kolemjdoucí asijské mladé ženy a na celou ulici s úklonou pozdravil: „karate arigato“.  Japonky se poslušně začaly chichotat a kroutit a tulit k svalnatému čoko-boy. Ten se s každou vyfotil a pak je skryté pod svými mocnými pažemi odvedl do obchodu.

        Mezi spoustou zajímavých individuí, které se pravidelně objevují na Můstku (a Václaváku vůbec vlastně) se dvojnice Vilmy Cibulkové málem ztratila v davu. Byla by to ale ohromná škoda, lituju, že nenosím foťák na tyhle toulky sebou! Výraz jako znuděná operní diva při orgasmu, cígo ušmudlané od nevkusné a dávno z módy vyšlé fuchsiové rtěnky, oči utopené ve třech gramech řasenky modré barvy na každé řase, vše završeno lezoucím vytahaným břichem s leopardích legín a dvě čísla menších a polopřikrytých ledvinkou z fialového šusťáku.

        Než mě chlad zažene do metra, potkám skupinku pubertálních Rusek, kde každá jedna má kabelku dražší než můj měsíční nájem. Překvapí mě, když zpozoruji, jak se zatajeným dechem naslouchají svému průvodci, který se zrovna zaobírá rokem 89 a názorně u toho pocinkává klíči.

Advertisements