Když koukám na Gilmorky, pokaždé znovu a znovu závidím Rory jejího Jesse Mariana. Byl tak inteligentní, zajímavý, nepředvídaletný, nebezpečný, ale v bezpečné mezi. Byl ideální. Od začátku bylo zřejmé, že je to beatník své doby a že s e od něj dočkáme velkých věcí. A taky že jo – v páté sérii (když už je Rory nepochopitelně zaláskovaná do totálně průměrného a předvídatelného Logana) má Jess umělecký prostor, vydanou knihu a četné známosti v uměleckém světě. Říkám – ideální chlap! Když už dlouho otravuju kamarádky s tim, že chci svého Jesse, vždycky se najde nějaká, která mi připomene „mého Jesse“. K. Je to kapitola na pokračování. Když už mám pocit, že jsem se posunula dál – potkáme se po roce v hospodě a já zděšeně sleduju, že nic není za mnou…

        Jako teď. K byl totálně over. Dneska mě pozval znenadání na svou hru. Byla jsem večer s Terkou ve Ztrátách. Já na víně, ona na pivko. Daly jsme si – originálně – pitu. Okouzlila jsem nějakýho umělce, co mě vyděsil svým pozdravem do zad a pak začal originálně: „Vy píšete?“ Co na to odpovědět – na stole noťas, otevřenej word, prsty mi běží po klávesnici… Chlapec pokračoval, když jsem nijak duchalpně nezareagovala: „Doufám, že nevadí, že vám čtu přes rameno. Čekal jsem, až dopíšete myšlenku.“ Koukla jsem na obrazovku, kde se jasně vidět, že jsem byla přerušena uprostřed věty. Tomu neříkám dokončená myšlenka. Ale – třeba mě považuje za futuristu pohrdající interpunkcí. Od povrchní konverzace mě zachránila konečně přišivší Terka.

        Otočím se a v rohu je on. K. Pije rezinu, jako vždycky ve Ztrátách. Má ji v malý skleničce, jenom decku na chuť. Stejně si ty decky dá tři. Dělal to tak vždycky. Pravidelně. Čte si v novinách. Nevnímá svět. Poklesne mu hlava, to znamená, že nečte, něco ho upoutalo a myšlenky se už někam řítí. Povolil ramena, na okraj novin napíše poznámku. Tužku tahá z kapsy saka. Sako má stále stejné. Vlasy má nové. K a černá barva? K – co jsem ho znala – měl vlasy červený, potom žlutý až bílý, modrý, zelený a fialový. S černou jsem ho už kdysi jednou viděla. Co to znamená? Dospěl? Sako ale důvěrně znám. Už nevypadá jako mlaďoch/umělec. Spíš už posiluje řady těch starých, zkušených mužů, co si chodí do těhle podniků číst už patnáctý rok, sklepy a dodavatele znají lépe než mladinké servírky. A servírky poznají dřív než šéf. Zestárl. Nikdy mě nepřitahoval. Fyzicky myslim. Ale ženský na něj letěly vždycky jako slepice na flus. Má ještě tuhle sílu? Chlapi přece nestárnou, oni moudří… Asi dokud bude chtít, do tý doby na něj ženský poberou…  Vytahuje knížku. Objednává další decku (jako bych to neříkala). Odkládá knihu a vytahuje jinou. Tahle ho oslovila víc, listuje v ní už podruhý. Z kapsy loví mobil a píše. Vrací se ke knížce a čeká na odpověď, jemně kývne na display, schová knihu, dopije víno a odchází. Právě si s Mášou asi domluvil na námětu na další hru. Odchází a nevidí mě. Buď nevidí, nebo přesvědčivě předvádí, že nevidí. Smutně se pousměju jak ho znám. Jak dlouho to je a vůbec se nezměnil. Až na asi tisíc věcí vůbec. Je to ale stále „můj K“. Můj, přestože můj nikdy nebyl. A už i vím, že nikdy nebude. Aspoň to. Zjistit to a hlavně přiznat si to mi zabralo celou vysokou školu.

        Zítra jdu za nim na divadla, to bylo jasný, že ho potkám. Plán barvení vlasů a holení nohou a složitého oblékání rušim! Blbec! On bude dělat, že mě nevidí? To je fakt vůl! Nemysli si, že se z toho zhroutím. Naopak, děkuju za službu. Chtěla jsem kvůli tobě šílet, pitomče, tvá arogance mě uklidnila. Léčba šokem. Děkuju…

        Terka se loučí se slovy: „On si tě nevšiml, vždycky se k tobě znovu a znovu nadšeně hlásí. Fakt si tě nevšiml. Nezlob se na něj takhle malicherně.“

        Z „jednoho vína v sedm“ se vrátim domů pár minut po půlnoci. Puštím rádio, vytahuju štětec na barvení vlasů a dávám se do díla. Mírně si přibarvim i obočí. Skřípnu si záda a nevšimnu si cákance barvy na krku. Po půl hodině mám obarvené nejen vlasy, ale i kůži na různých místech, a ne zrovna těch kde jsem v to doufala (jako bych si jindy při barvení vlasů plánovala obarvit přilehlou kůži). Vlasy fénuju, vyživuju maskou a znovu fénuju. O půl druhé jdu spát s hlavou jako pochodeň. Nevím jak si lehnout, abych nechtěla brečet bolestí kvůli těm zádům. A plánuju, jak zítra zrušim jógu, po práci se přijedu osprchovat, oholit nohy, dolakovat nehty na nohou a šestkát převlíknout – abych na jeho představení mohla přijít s výrazem „běžim z práce a je mi úplně jedno, že se uvidíme“.

        Od večera si zásadně nic neslibuju. Přijmu lístek, společensky zakrafu o novinkách a odkráčim. Vlasy mám pěkný – super nafénovaný, dlouhý, zářivě rudý. Výraz znuděnýho intelektuála trénuju v práci už druhý rok denně. Obleču barevný silonky a večer bude můj! K je totiž přece úplně over me!

Reklamy