Žena? Biologicky vzato neoddiskutovatelně ano. Emancipovaná? Asi taky ano – jsem pyšná na to, že si byt sama najdu, zařídím i zaplatím. A vim, co chci? Nevim, jestli chci chlapa nebo děti, ale přistoupíme-li na to, že bych jedno i druhé chtít měla, tak mám představy velice jasné.

                Nechci nikomu sama psát, nikoho někam zvát a nijak se angažovat. Párkrát jsem to zkusila a spíše dříve než později mě dotyčný už štval a nudil, protože nebyl dostatečně sebevědomý, rozhodný a mužný. Chci být ulovena. Chci, aby ten potenciální někdo nebyl oklamán mou tvrdostí a prostě si mě vzal. Nemyslim sexuálně a hned jak to na něj přijde na ulici, mluvim o obyčejném modelu vycházka-kino-večeře, kde se ode mě očekává jenom to, že se dostavím, kdy a kam mi řekne, že se budu smát jeho vtipům a neutratim ani halíř. Chtěla bych se jednou cítit jako žena! Nechci zvát, nechci vymýšlet program a nechci se dělit o útratu. Nejsem emancipovaná. Na začátku chci být opečovávaná a hýčkaná! Chci mít na co vzpomínat až budeme dělit peníze na nájem, jídlo a plenky. Chci mít pocit, že jsem (byla) víla a princezna! Nejsem emancipovaná ani trochu – volnej „just sex“ je něco co asi nikdy nezvládnu a být s někym jenom proto, abych nebyla sama? Sama se sebou žiju už dost dlouho a nenudim se tak, radši strávim život sama než v nějakym kompromisu.

                Chci chlapa, kterej ví, co to je být chlap!

Reklamy