26.4.2013, 13:50

                Dozvídám se jednu z nejlepších zpráv za poslední hodně dlouhou dobu – W se rozešel s prsaticí. Hip hip hurá! Proč chlapi zůstávají v takhle zvrácených vztazích? Proč v podobně absurdních vztazích končí i ženský? To je lidskej strach ze samoty kolikrát silnější než sebeláska a zdravej rozum a vůbec všechno normální a správný?

 

27.4.2013, 20:30

                Tak jsem jásala předčasně.

                W a „číslo šest až osm žije“ se rozešli. Na akce chodí ale i nadále spolu, stěhovali se z 2kk (kde všechno bylo ve W režii) do jednoho pokoje, kde sociální zařízení budou sdílet s kdoví kym a kde budou nájem platit přesně půlumpůl, kde se budou střídat s úklidem a nákupama a vařenim. Kde budou sdílet jednu postel na dobu provizorních dvou až tří měsíců, aby se Číslo 6 za tu dobu zvládla postavit na vlastní nohy a odstěhovat se pryč. Jsem asi staromódní, ale přijde mi, že se z patologického manipulativního uzurpátorského modelu přestěhovali do normálního vztahu. A chybně tomu říkají rozchod…

                Chápu, že vidina pohodlného (a třemi lety ověřeného) sexu je silný argument proč se nechtít rozejít definitivně, ale za tři roky určitého omezování a mírné tyranie nevidět, že jsem omezován a týrán? Přehlížet tu manipulaci a ubližování a absurdně to omlouvat a bránit před okolím? Chlubit se fackami v autobuse a pivem chrstnutým do obličeje před kamarády? Považovat to za temperament a vášeň? Jak může věřit, že po třech měsících zvládne prsatici vyhodit! Ona nebude hledat byt, ona nebude psát baka, ona si nedá život do pořádku! Ona bude chvíli jako med a pak se to pomalu přehoupne do starých kolejí… A W bude opět platit všechno sám, a ona bude tloustnout a urážet…

                Jásala jsem předčasně…

Advertisements