Je první Máj a lidi šílí ,  každej Pražák se žene na Petřín. Možná ne každej, ale je jich sakra hafo – fronta na lanovku začíná vlastně už u tramvajový zastávky. Mladí i staří, s dětma i bez – každej sbalí polovičku za pracku a už funí do kopce. Nejdojemnější byli novopečení rodiče – mamina fyzické konstrukce Twigy v páté třídě ZŠ valí kočár pro dvojčata zatíženej ne jenom dvojčatama ale i baťohem s proviantem pro menší regiment a manžílek kolem poskakuje s foťákem: „Miláčku, počkej a usměj se na mě!“ – cvak, cvak, cvak. Láska je láska…. A já – zjevně imunní – přemýšlím, jestli mi Mácha stojí za tohle peklo. Koneckonců – už jsem ho slyšela minulý týden v pětiminutové verzi Igora Orozoviče z Cabaretu Calambour…

                Byl časný večer, první Máj,

                Deštivý máj, toť truchlivý čas.

         Zúročím roky tréninku kličkování mezi turistama na Staromáku a jako kůň co má klapky na očích nevidim, nevidim, nevidim vyběhnu k soše našeho velikána – éterická víla pomalu končí svůj výstup. Doufám, že to byl první jazyk! Slečna je možná oblečená jako do brožurky „Jak poznat filosofa“, nemá ovšem ani zdánlivě fondy obsáhnout prostor hlasem. Organizátorům bych hned na úvod doporučila mikrofon pro příští rok… (vylučovací metodou později zjišťuji, že jsem neslyšela dánštinu)

         Vílu vystřídá druhý mluvčí – jak pronese postarší paní stojící mi v zádech: „Typickej Dán, zrzek, proprešlej, typickej, a mluví velice spisovně dánsky, snaží se.“ Nevím, jak spisovně typickej Dán mluví, protože nemluví dánsky ale estonsky, a tímhle jazykem já nevládnu. Ať nemachruju – jazyk jsem ohodnotila jako „podezřelou finštinu“ – ale trefila jsem aspoň jazykovou rodinu, to si můžu přičíst k dobru. Kladně hodnotím jednak vkusný prstýnek na levém prsteníčku (všichni seveřani mají málem obcesi na význam rodiny) a povedenou snahu o procítěný přednes. Dav čumilů procházejících kolem ocení zase povzdech Jarmiila, Jarmiila.

         Propracuju se do druhé řady a vidím, jak třetí mluvčí sklízí estonskou vlajku a z druhé řady do první (vedle vlajky české) staví vlajku finskou. Nostalgicky zamačkávám slzu – ten jazyk zní jako křišťál, tímhle jazykem mluví zkoušená, ale nezlomená duše, tenhle jazyk se tváří drsně, ale je neuvěřitelně něžný. A elegantní padesátník v na míru stříhnutém kabátu a se zelenou kravatou recituje mou nejoblíbenější pasáž zní, hyne, zní, hyne, zní a hyne zas. Nerozumím ani slovo, ale není pochyb o tom, kde se právě v básni nacházíme. Famózní zážitek!

         Finskou vlajku sklízí mladík, který by – co do vizáže – okamžitě patřil na Oxford, v klopě saka má českou a islandskou dvojvlaječku. Jeho přednes se přednesu moc nepodobá. Textu bezpochyby rozumí, ale niterný prožitek se mu nepovede přenést na posluchače, který se v básni ztratil.

         Mírně nepřítomného mladíka střídá čtyřčlenný litevský sbor duchů. Dvě ženy, dva muži – jeden starší, se kterým bych bez dalších otázek odjela kempovat i do Amazonie, a jeden mladší… Strašlivý lesa pán Matěje Stropnického by z tohodle zaprodance spadl z koně (a elegantně povlávající vlas by ho nezachránil ani v kombinaci se Support Lesbiens. Tomuhle lesa pánovi bych zaprodala duši bez jediného mrknutí!

         Litevština zní po „exotických“ jazycích málem domácky, slovanské prvky vycítí i dědek procházející kolem. Jazyk bohužel špatně identifikuje jako ruštinu a neodpustí si scénku na téma „68-89-a furt se sem serou, mě nikdo nebude nutit je poslouchat!“ Dav ho naopak donutí vzdát se myšlenky na focení a pod heslem „nechceme, abyste poslouchal“, ho donutí pokračovat do kopce. Situaceby byla málem i vtipná – kdyby dědek nezkazil výborně připravenou scénku.

         Můj lesa pán vypadá ale asi jako typický gay… Škoda. Stejně bych se nebránila býti jeho Jarmilou! Zvlášť pokud mluví tím jazykem, který si opětovně slíbím se naučit.

         U dalšího účinkující není pochyb, kterou zemi reprezentuje. Lotyšská vlajka přes ramena jako na hokejovém mistroství, pankáč také v národních barvách, černé sako a geomentickými tvary zdobené kalhoty na dálku demonstrují národní hrdost tohoto mladého muže. Jeho nervozitu prozrazují sice třesoucí se ruce, ale na hlase není poznat nic. Zvučně, přesvědčivě a rázně mě extrovert lámající oudy v kole okouzlí natolik, že lotyština se dostává na přední příčky do mého seznamu „tyhle jazyky se naučim“.

         Pankáče vystřídá seriózní muž středních let, protáhlý obličej, vous. Viking si v klidu počká, až se mu do první řady naskládá trojice jeho synů i s manželkou rozdávající sušenky právě mladým zbojníkům. Teprve až je rodina na svém místě ryčně spustí – norština – a já si zase říkám, že jazyk i Bergen jsou argumenty proč se tam vrátit (a hned se nevracet)… Opakovaná deklamace „hvor jeg gjore?“ (které navíc rozumím) mě odpoutá od soustředění se na text – v českém originále si doma dohledávám pasáž „Co jsem to udělal / co se to stalo!“, protože si jsem jistá, že tam nic takového není. Nakonec se dopátrám, že jde o přebásnění výkřiků Vůdce zhynul! Vůdce zhynul!

         Poslední v řadě je křídou ušmudlaný profesor v žlutém saku s česko-švédskou dvojvlaječkou, po svém jímavém představení, které končilo bouřlivým potleskem patřícím všem vystupujícím, pokynul Máchovi českou vlajkou. Žádné slovo na závěr, ale dané výmluvné gesto nahradilo zbytečná slova výtečně.

         Posluchači mírně omámení vzletnými a neporozuměnými slovy se nechtějí rozcházet – pár chmatalů si jde pro připravené brožurky s informacemi o studiu v daných zemích a o studiu daných jazyků v Praze. (Já sama si vyberu nejbarevnější obálku a v metru na cestě domů si čtu o estonském studentském životě.) Obtloustý pán celou dobu pečlivě naslouchající, od kdovíkud vykouzlí desky s papíry a začíná recitovat… V angličtině, italštině, polštině, němčině, francouzštině a čínštině, publikum ohromuje prohlášením, že „během přednesu porozuměl islandštině“ a ukazuje nám čínský znak pro slovo máj. Tím si akci odhlasuji za ukončenou. Naposledy se shlédnu po zkamenělém Máchovi a všimnu si, že litevský lesa pán je obklopen asi šesti ženami (a dvěma kočárky) a znuděně přihlíží jejich štěbetání – vyvrací nebo potvrzuje to moji hypotézu o menšinové orientaci?

         Na odchodu mé sako posere pták – symbolické zakončení – na Petřín na prvního máje bez intelektuálsky pozérského Máchy pod třešně prostě nepatřim =o)

Advertisements