V bývalé práci jsem si i plánovala, kdy budu moct na záchod, a čaj na který jsem si postavila vodu, jsem si málokdy skutečně zalila a potažmo vypila.  Oběd jsem nejednou hltala nad klávesnicí, párkrát jsem ho i potajmu uždibovala během konferenčního hovoru a moc jsem doufala, že nežvýkám a nepolykám slyšně. Párkrát jsem si samozřejmě posteskla, že by bylo příjemné si někdy celý den popíjet kafe, číst novinky na internetu a ztrácet čas při bezpředmětných rozhovorech s kolegy. Byly to většinou dny, kdy jsem pod heslem „už nikdy nebudu pít v pracovním týdnu“ v práci protrpěla předepsaných osm hodin a vyčerpaná jsem se vracela do říše peřin. Většinu času mi ale vyhovovalo pracovat 12 hodin denně, kafe pít studené a s kolegy si vyměnit dobré ráno a hezký večer (nebo rovnou dobrou noc).

        V nové práci jsem se těšila na první dva až tři týdny, kdy coby nováček budu zaškolovaná, budu zmateně koukat na frmol kolem a labužnicky (a alibisticky) pít kafe – „pomohla bych, ale nevím ještě jak“. Daná fáze trvá už devátý týden. V zásadě je to super truper – mám přehled o dění ve světě, v naší politice, v kulturním dění, o nově vycházejících knihách a když si vzpomenu – můžu referování o určitých událostech porovnávat v několika médiích. Bohužel si tím vyflákám program na večer – milovala jsem ten odpočinek po práci před spaním, kdy jsem uspávala rozjančené mozkové buňky a do kalendáře si vypisovala události, na které nebudu mít pravděpodobně ani čas, ani peníze. Takhle si po večerech můžu připomínat oblíbené filmy a seriály, číst časopisy, komentáře nebo knihy do aleluja. Ale hlava není unavená. Dělání dělání sice vyčerpává, ale mysl se nudí a ráda by se něčeho „nadlábla“….

        Ještě že pracovní počítač má zablokovaný vstup na bulvární stránky, jinak bych se stala znalkyní Ornelly Štikové!

http://www.1000vecicomeserou.cz/448-nicnedelani-v-praci/

Advertisements