„Jedno presso, prosim.“

„Menší? Větší?“

„Větší.“

„S mlíčkem?“

„Joo, prosim“, a pokud možno přívětivě se usměju. Číšník se vrátí k diskuzi s androšem popíjejícím na baru taky presso. Rozhovor o špatně nazvučeném festivalu v Ostravě poslouchám ne moc pozorně – nevím o jaký jde festival a Ostravu neznám. Pobaví mě prohlášení, že „ti ostravští rockeři chtějí mít i z divadla pořádnej kravál“.

          Zaplatím kafe a usedám ke stolečku za počítač. Než se mi všechno načte, androš už pije červené víno a já se bavím pohledem na dvě nesměle vstupující mladé vysokoškolačky. Usedají ke stolečku, nic si neobjednávají, hrajou si s prstýnky a popotahují si náušnice. Sem tam zaslechnu slova jako „damáci, premiéra, recenze“. Nostalgický úsměv mi pomalu zamrzá na tváři. Není to tak dávno, co jsem stejně vypadala já… Já si ale vždycky objednala víno. Když už chci působit dojmem, že někam patřím, je potřeba okopírovat zvyky daného kmene … Přidává se třetí – letní šaty a zimní boty k tomu. Moje věrná kopie. A taky v těch šatech vypadá, že je těhotná… A přichází s výkřikem „máme domluvenou damáckou slevu a furt s nim nespim!“, fakt, moje věrná kopie….

          Prochází kolem mě poměrně dobře vypadající týpek – nese si presso a usměje se na mě. Usměju se zpátky a pozdravím ho. Je to přece Pavel od kamarádky kamarádky! Pavel mě nepoznává, sedá si ke stolku naproti mně a tváří se, že SMSkuje a přitom vidim jak mě okukuje. Tvářím se, že ho nevidím a schovávám se za počítač. Dřív než se podruhé pohodím vlasy, přidávají se k jeho stolu tři slečny a všechny ho na přivítanou políbí. Pavel mě přestane věnovat pozornost a baví svůj harém. Asi jsem se spletla… Okouzluje harém analýzou Cabaretu Calambour… Tak to teda okouzlil mě, protože improvizační večer zkritizoval za volný scénář… Jak by asi chtěl definovat improvizaci? Blbec!

Advertisements