Většinu času závidím mladším nebo aspoň mladým a úspěšným doktorům, právníkům, hercům… Těm kteří v mých letech nežijou od výplaty k výplatě; nemalujou si sny o tom, že jednou budou žít v New Yorku, Paříži a Bergenu (protože tam prostě žijou); nešetří na dovolenou půl roku dopředu; neschopenka pro ně neznamená dva měsíce o chlebu a vodě; práce pro ně neznamená vopruz s hromadou blbců kolem… Jasně, je jich menšina, ale když to zvládla menšina – co dělám blbě já, že? Jsou to takový ti nažehlení, nafintětí týpci a typky co z meetingu ve firmě kterou sami rozeběhli, běží do fitka, kde mají premium-členství, pak si odpočinou na masáži a nakonec je osobní řidič doveze na koktejl s mladym Rotschildem. Možná koukám moc na americký filmy, ale pro představu který lidi mám na mysli je hyperbola žádoucí prostředek. Normálně mě štvou přesně tihle lidi a všechny vdaný, zasnoubený a těhotný bývalý kamarádky a spolužačky se mě vzbuzují spíš lítost a soucit. Ale je tady určitá mez oznámení „jsem v tom“, který za jeden týden dovedu unýst!

        Čtvrt století mi totiž už bylo a společnost tak nějak očekává, že si najdu samečka co se o mě postará, já se hezky zahnízdím u sporáku a pár let od něj nevystrčim nos. Alfou i omegou mého bytí by měla být má kuřátka a můj kohoutek. Měla bych si předplatit časopis o vaření a večer usínat s vroucnou myšlenkou na novou žehličku nebo domácí pekárnu. Taky bych zjevně měla mít maximální představu jak se bránit rannim nevolnostem a z jakých pozic se rodí holčičky a z jakých ne. I když by mou prioritou měl být snad i syn… Já ale o kohoutka zájem rozhodně nemám, předplacenej mám Respekt, puding napálím vlastně vždycky a i půjčená kuřátka mě baví až, když už jsou aspoň čtyřletá, a i tak je vracím maximálně po hodině.

        Problém nastal až minulý týden, kdy jsem se během dvou dnů dozvěděla o dvou těhotenstvích, jedné svatbě a jednom zasnoubení. Bylo to na mě moc. Výčitky, že jsem chybový exemplář, by zaměstnaly celý regiment psychologů. Věrná svému „sama, sama“ jsem si bez lékařského předpisu naordinovala víno a jeden večer plných cynických řečí („Stejně se všichni rozvedou do pěti let, mladí a úplně blbí, neví do čeho jdou.“) a jiný večer glorifikování nezávazného sexu.

        Nikomu neberu jeho představy o životě, ale bytostně mě sere, že se mě od té doby co jsem dostala diplom, každý – dřív než na mé zdraví – ptá na můj sexuální život a reprodukční plány. Mé reprodukční plány zahrnují anonymního dárce spermatu, a ani tím si vlastně nejsem jistá – radši si své psychózy vyřeším sama, než abych si pořídila dítě a doufala, že ono je vyřeší za mě.

        Z dlouholetého pozorování vím – funguje to přesně naopak.

Advertisements