“Ženám se nemá co postavit” vtipně poznamenala moje kamarádka, vnukla mi tím ale myšlenku, že – pokud erekci chápeme jako vstřícnou, vzrušivou reakci těla na okolní podněty – erekci mívají i ženy. Nenápadnou. Stan v kalhotách nehrozí. Mokro možná už jo. Ale oči, pohyb těla, vztyčenější prsa – všechno to křičí do světa to stejné.

        Člověk si může předsevzat co chce, snažit se taky tak, ale nakonec – nějaká vědecky popsaná kombinace hormonů, feromonů, fáze menstruačního cyklu a nastupujícího jara – a všechna předsevzetí jsou u šípku dřív než na šípek vůbec pomyslíte. Problém je, když na vás takhle zapůsobí někdo s kým denně v kanceláři trávíte osm hodin aspoň. Čerstvě nabitý optimismus na to reaguje v duchu: „Aspoň jsi v práci známá jako věčně dobře naladěná a usměvavá.“ Kdyby věděli co ten úsměv znamená…

        Tělo se samo od sebe pohupuje na židli a při vycházkách na záchod si poskakuju jak školka na výletě. Sebepitomnější záminka proč jít k němu je záminkou vítanou – blízkost těla, jeho tělesná vůně a boj sám se sebou (ne)šáhnout na něj – úplně jednoduše porušit to energetický virtuální pole a dotknout se… Nevědomky si přesně podle příruček „samička šimpanze signalizuje, že je v říji“ pohazuju vlasy, odhaluju si krk potažmo tepny a doufám, že pochopí.

        Moje tělo křičí po pozornosti a po dotyku zpětném.