Není to tak dávno, co jsem tu zoufale psala jak si barvim vlasy, holim nohy a vůbec se okázale nechystám na náhodné setkání s někým pro mě dost zásadnim. Večer tenkrát dopadl asi tak, jak jsem čekala. Jeho hra dopadla líp, než jsem čekala. Proto jsem včera vzala Terku na reprízu hry ve druhé alternaci. Nechystala jsem se nijak – minule jsem zjistila, co jsem potřebovala, dneska jdu prostě s kamarádkou na divadlo a víno. Prostředí mého studentského mládí mě dojímá – patřila jsem sem, teď už bohužel ne. Ale proč bohužel? Nejsem dál, jsem jinde. Můžu se tam vracet, patřím ale už i jinam.

                Ještě než hra začala, tak jsme si samozřejmě sedly tak blbě, aby nás K musel přesadit – televize má natáčet herce a ne nás dvě v první řadě. „Překvápko“, ani jeden z nás toho druhého vůbec a zásadně už třikrát neminul ve vestibulu…

                Sedáme se ke stolečku, dopíjíme víno, kupujeme další; nějakou dobu jsme se neviděly, takže se máme co říct – ženský prostě. Chceme se už zvedat, Terka si jenom odskočí, já napíšu zprávu a mizíme. Do psaní zprávy si přisedne K s vínem, prošedlé neobarvené vlasy, tmavě hnědé oči ve kterých jsem nikdy neuměla číst, stále stejné sako… A já čekám, že mě zachvátí endorfiny a panika. Prohodíme pár zdvořilostních nicneříkajících frází a motýlci moje břicho pořád nenašli. Terka pochopí moje nenápadné koulení očima a odejde na párty, kam stejně chtěla jít už před hodinou. Fráze o změnách v našich životech se stávají osobnějšími – samozřejmě se dostaneme na „máš někoho“ a „jsi šťastná“. A právě otázka po mé spokojenosti a štěstí mě málem rozesměje. Existenciálně laděné otázky, opar dýmu, vůně vína a hluboký pohled do očí – přesně tohle mě dostalo a okouzlilo; a přesně tohle mě teď baví. Sám vidí, že nereaguju, jak bych měla. Zachrání ho slečna mladší než já, ta štěněčí oči upírá a hltá jeho „tam poď s náma ještě na jedno“; cítí se centrem, když ne celého, tak jeho vesmíru určitě. Mění plány, někam zavolá a určitě se přidá. Než slečna odejde volat, K ji ještě jemně pohladí křivku boků – bože! To je tak laciný! A ono to funguje!!!! Ještě se rychle zeptám já na pár věcí, K se přizná, že od února je sám, ale byl dva roky s o 17 let mladší slečnou – když si spolu začali, bylo jí 17 a v 19 ji opustil, protože „začala dospívat“ (sám to takhle naformuluje, pak se začne opravovat a já si myslim něco o Freudovských prořeknutích se), než se začnu bavit moc nápadně, objeví se naštěstí štěňátko, která si už zrušila původní plány. Vymluvim se na poslední metro a nechám ty dva jít do západu slunce.

                Já sama se nadnáším půl metru nad zemí, úleva a pobavení mě nutí se samovolně smát jak blázen, oči mi jiskří, chlapi se po mě otáčí, oslovujou mě a já jim kynu, věnuji zářivější úsměvy a vracím se do svého života. Do života, který možná není ozářen září reflektorů a do života, kde mě nežádají o rozhovory, ale do života, který je příhodnější mému věku, do života, který mi denně chystá překvapení. Do života, který se taky bojim žít, ale oproti K žiju maximálně a na doraz. To vítězství a radost… Ta úleva! Jsem opilá svobodou!

Reklamy