Figura jakou si přeje mít každý muž, nápadník o jakém sní každá žena.

          B. má metr osmdesát a na to metr osmdesát kilo, valí před sebou buben, že i extrémně nateklé těhule těsně před porodem blednou závistí. Mastný culík nepřekvapí tolik, jako nakyslý zápach šířící se kolem. Silný třas v rukou a neschopnost ohnout se jsou vzhledem k tělesné konstrukci věci, které pozorovatel chápe a rozumí a nepotřebuje nijak komentovat.

         Mám to ohromné štěstí, že s tímto mužem snů sdílím už druhý open space, a že mě ten idol ohodnotil jako jednu z mála inteligentních osob v jeho okolí a

         Dřív než si sednu, zapnu počítač a přinesu kafe, už mám na internim pracovnim ICQ „good morning sunshine“ a pak až do večera čtu co chvíli „nemohl jsem se vyspat / nemůžu dýchat / alergie mě ubíjí / vzal jsem si šest prášků proti bolesti hlavy / má arythmie mě asi zabije“, tyto zprávy čas od času vystřídá vtipná vsuvka „víš, že já si ztěžuju jenom, když už se to opravdu nedá vydržet; však mě znáš“. Nesmím vlastně zapomenout na arogantní „všichni jsou blbí a potřebujou moji ustavičnou pomoc“, a  „na posledním turnaji, jsem šermoval minutu a půl a za tu dobu jsem smrtelně zranil šestnáct jiných šermířů“. Poslední zmíněné mě upřímně zajímá – člověk, který se zapotí při chůzi do schodů do druhého patra a při doprovázení na tramvaj z Křižíkovo na Florenc si vynutí tři zastávky, aby chytl dech – tenhle člověk se sebeprezentuje jako extrémně hbitý, zručný a vůbec sportovně zdatný…

         Celou tu dobu to všechno bylo celkem vtipné. Ale poslední týden se něco zlomilo a já se nestačím divit…

                „Říkal jsem si, že ti vyznám lásku.“

                Zástava srdce, oči jako šnek a čelist někde pod stolem.

                Naskočí další zpráva: „Ale chci, abys přestala škytat, a ne aby tě skolil infarkt.“

        Hahaha, to jsem se pobavila… Škytavka teda přešla do půl vteřiny, to jako jo. Ale na každém šprochu… Jeho chování je už rok a půl dost podezřelé, ale tohle trochu láme limity… Od té doby jsem celkem zoufalá ze svého ocáska. Pro kafe vybíhá, když pro něj jdu já a v kuchyni mě hned něco valí do hlavy. Pořád mi něco nabízí – sušenky, hroznový cukříky, nebo aspoň přinýst vodu nebo džus. Na obědy můžu jít kam chci, kdy chci, s kym chci, ale můj stín mě provází. Jeho tělesné funkce se přizpůsobily mým. Ptá se mě na mé pocity a prožitky a náladu přibližně každých 15 minut. O takovym chlapovi sní prej každá normální ženská, chlap co by ji na rukou nosil… (Já normální nikdy nebyla – když mě chtěl Tomáš obejmout na eskalátorech, pomoct mi držet se v tramvaji nebo mi chytal tlapku v kině – křičela jsem tajné heslo „chobotnice útočí“, které stejně nikdy plně nepochopil – všechny jeho bývalky tohle na něm milovaly. Ženská se přece přehnanými city nedá vyděsit. Sice mě neděsil, ale dusil; to je ale jiná historka.)

        Já radši chodim sama po svých nohou a poponášet nechci ani když mám krvavé puchýře.

Advertisements