Stříbrný vítr se prožene každým člověkem – někým dříve, někým později; někdo se ho zalekne a vítr zaplaší, jiný si ho hýčká. Já sama svůj vítr chytila až na vysoké škole a nechci se ho pustit. Je to ale trochu křeč. Na střední jsem vítr neměla, na střední jsem byla poslušná a hodná dceruška. Hrála jsem na klavír, mám i pár lekcí baletu, vyšívání mě bavilo, pletení jsem nevzdávala – vzorná prvorepubliková dceruška. Jenom na čundrech jsem vítr zaslechla. Když jsem ztichla a zaposlouchala se, slyšela jsem ho, když jsem hleděla do plamenů, usínala pod širákem a na plátu kamen si na topinku rozpíkala romadúr. Vítr mi vyprávěl skrytý v textech trampských písní a já vždycky fascinovaně naslouchala. Tenhle stříbrný vítr byl ale orosený jinovatkou – přinášel mi klid v duši, na jaký si dnes už jenom matně pamatuju. Pocit zastaveného času a pochopení všehomíra, ojíněný klid sounáležitosti a míru.

        To brácha byl ztělesněným větrem a jeho podobní kamarádi mě sice fascinovali, ale i mírně rozesmívali. Až teď – obdivuju sílu uchovat si stříbrný vítr i po letech rozpuku. Obdivuji se pouličním umělcům, cestovatelům, spisovatelům i hercům, obdivu ji se zatraceným duším! Obdivuji se síle jít proti všem a neuhasitelné touze po poznání pravdy. Já jsem duše ztracená a zaprodaná, ne duše zatracená. Já jsem přizpůsobivá a můj vnitřní neklid nemá ty stříbrné pohnutky, mé stesky jsou přízemní a běžné, můj neklid je způsoben právě steskem po stříbrném větru, co jsem nikdy pořádně nepotkala.

        Chtěla bych umět žít a ne pasivně přežívat. Chtěla bych vědět co s životem! Vědět odkud a kam kráčím, po jakých cestách se vydat a kam se snažit dojít. Nechci se plácat na místě a dělat to co dělá dav, to co se ode mě čeká… Chci se vrátit na školu, přesto, že jsem ji už opustila; nechci se vdávat a rodit jenom proto, že mám po škole; nechci stát na místě a rozpačitě přešlapovat. Nemám ale vítr, co by mě někam postrčil, nemám stříbrné pnutí v mých útrobách, co by mě odválo do dálek nebo aspoň k psacímu stroji… Mám jenom neskonalý údiv a obdiv k lidem, kteří umlčí křik světa a vydají se za větrem. Nevzdávám se ale – a třeba jednou vítr zase zaslechnu a vyrazim do světa s očima dokořán a s ryzím srdcem na dlani.

Advertisements