2010, tramvaj č. 17

         Hele, ten týpek je vysokej jak …, vysokej a kudrnatej a hubenej; tak to já si sednu pod něj, ať si mě musí taky všimnout…

„Co to čteš?“

         No, tak to nebylo moc originální… Zvednu hlavu a jsem ztracená – arogantní povýšenej výraz v očích, strniště nebo možná spíš už fousy, úšklebek na rtech, a fakt vysokej kudrnáč – tyčí se nade mnou od útlýho pasu až po rozložitý ramena… Všechno na něm křičí „ruce pryč a nohy na ramena“…

„Jednoho finskýho autora.“

„Poď na kafe.“

„Nemůžu, mám seminář.“

„V kolik končíš?“

„Ve dvě na fildě.“

         Viking vyskočí o zastávku dřív než já a já na něj zapomenu dřív, než se doškrábu do čtvrtýho patra. Po semináři se zakecám, domlouvám si s docentem ideální literaturu na referát a vůbec se nijak neženu zpátky na kolej. Mezi kuřáky před budovou vyčnívá kudrnatá hlava: „Kde se flákáš, snad jsme se domluvili na to kafe, ne?“ Nemám sílu se bránit, překvapeně přikývnu a poslušně následuju ramena směrem k nejbližší kavárně. Jak se Viking vlastně jmenoval? Každopádně byl rak, nejrodinnější znamení a největší hajzl v mé testosteronové historii – ironie… Zmínil se o dvou vysokých školách (pyšnější byl na práva), o fejetonech co píše a pak to zavřel slovy: „Tyhle seznamovací kecy mě nebaví!“, zaplatil a zavelel: „Jdeme.“

         A já šla. Omámeně, poslušně, bez odporu, bez názoru. Já šla. Celý odpoledne jsme se motali v kruhu, co chvíli mě objal a políbil do vlasů a já byla ztracená – v jeho náručí jsem byla jako koťátko v náručí gorily… Ohromená tím, že poslouchám a nevzpírám se, omámená pocitem bezpečí, který ruce kolem mého malého těla vyvolaly. Přece jenom jsem v sobě našla sílu a odjela na kolej – venčit štěňátko. A on jel se mnou – nenechal se vyhodit, sedl si do křesla, já se mu schoulila do náručí a usla  jsem. To bezpečí! Ten klid! Tak dobře jsem se nevyspala od… Od. Když jsem se vzbudila, usmál se a omluvil, že musí na basket. Hned večer mi ještě volal a domlouval se na následující večer. Spolubydlící mě varovala, že to není hodnej člověk, ale věřte jí – to bezpečí v těch dvoumetrových pažích… Ten klidnej spánek, kdy vám někdo hlídá sny…

         „Promiň, rodiče mají vytopenou koupelnu. Domluvíme se jindy.“ Jasně, žádnej problém, tohle není věc, co ovlivníš… Mohl dát vědět víc dopředu, to je sice pravda… Ale tak, zase je to hodnej syn. A jestli měl nějaký řešení s utopenou pračkou, tak prostě nekoukal na hodiny nebo na mobil. „Holka, to je signál, uteč, dokud můžeš!“, varujou mě kamarádky a já? Já se jim směju… Já vim přece svoje… Bezpečí…

 

                  09/2011, Letenské náměstí

         Mnoho výmluv, mnoho pauz, tři hodiny čekám na zastávce. Jsem zlomená, potřebuju obejmout. Přehlížim všechno. Potřebuju to bezpečí… Proč mi psal? Proč to nevidim? Přijde, neomluví se, mlčíme, bezpečí je pryč. Na to jsem čekala, ne na tebe!

         „Holka, ty si vůbec nevěříš. Byl jsem teď léčenej na psychiatrii, ale už je to lepší. Nic mi nebylo, jenom jsem si potřeboval odpočinout… Už zase žiju, však vidíš, že jsem za zdma.“

         Zvedám se a odcházím. Mlčení a urážky – proč jsem čekala? Co jsem čekala!? Viking vybíhá za mnou. Nevím kudy, on tři kroky za mnou, mlčí. Mockrát jsem šla přes Stromovku – znám to tam, je to mnohem rychlejší než to složitě obcházet nebo objíždět. Chytne mě za ruku a vede mě přes trávu – je to přece jenom další zkratka. Sice ho následuju, ale jenom proto, že má cesta se momentálně kryje s jeho. Když jsme asi přesně uprostřed ničeho, znenadání se zastaví, otočí se ke mně a zastřeně řekne: „Oboum je nám jasný, proč tu jsme.“ A než se stihnu leknout, kroutí mi jednou rukou obě ruce za záda a druhou se mi sápe do výstřihu. Teprve teď mi dochází co se děje a snažím se vykroutit z jeho sevření a vystřást jeho ruce ze svého výstřihu… Viking se ale jenom směje: „Takhle si to užiješ víc? Jak chceš, mě to taky vyhovuje.“, a má pravdu, nemám proti jeho metrům a ohromným rukoum sebemenší šanci… Nevzdávám se, jednu ruku jsem si vybojovala zpátky, ale okamžitě o ní zase přicházím. Mezitím mi tričko vyhrnul k bradě a podráží mi nohy. Musím mu přiznat, že mě nenechal spadnout jak pytel brambor, ale můj pád zbrzdil.

         Na zemi dosahuji pomyslného dna, nemám sílu bojovat – poslední dva roky dostávám jenom rány, nemám sílu, chtěla jsem cítit jenom bezpečí v mužských pažích a přesně ty paže, co pro mě celé dva roky představují nedostižný sen, se mi teď dobývají do kalhot… Přestávám bojovat, jsem vyčerpaná. Níž už klesnout nemůžu. A i tohle je už jenom symbol, vždyť je to vlastně jedno. Přestanu bojovat, odkloním hlavu, zavřu oči a úplně vyrovnaně požádám: „Vem si kondom.“  V to chvíli zastaví i on. Cítim jeho pohled na sobě, ale stále se nehýbám, oči nechávám semknuté, tvář se mi nehýbá a mozek je taky nečinný. Kleká si. Stále ležíc na něj otočím hlavu a pootevřu oči. Vidím svůj neúčastný pohled, své mrtvé oči, které se odevzdávají do oněch rukou. Pozoruji, že ho ty mrtvé oči svazují, pomalu se zvedá a beze slova odchází. Nemám sílu se zvednout. Jenom tu tak ležet, nikomu nechybět, nikomu nemuset nic dokazovat. Nic necítit. Klid, božský klid v mém nitru, jsem šťastná. Klid, který jsem dávno ztratila, smířenost sama se sebou, mám pocit, že Bůh možná existuje, asi prvně v životě – odevzdala jsem se do jeho rukou a on mě zachránil před nemocným a zraněným Vikingem. Ublížený ubližuje. Mně neublížil… Jsem zraněnější než on a on nevydržel pohled na mé zoufalé prázdno. Ležím a začínám vnímat svět. Srdce mi obstupuje chlad a hrůza, nerozumím, co se stalo. Jak jsem z toho vyvázla? Z čeho jsem vlastně vyvázla? Sedám si a šahám po mobilu – neměla bych zavolat policii? A co bych jim řekla? Že se nic nestalo. Srdce zpomaluje, rozhlídnu se a vidím Vikinga, jak se schovává za stromem a kouká na mě. Když vidí, že si stoupám a oprašuju si kalhoty, otočí se a peláší jako zajíc směrem k tramvajové zastávce. Málem bych měla chuť se usmát – kdo komu ublížil, kdo je oběť dnešní noci?

         Pomalu vyrážím stejným směrem, jemu v patách na tramvaj, usmívám se. Poprvé za dva roky se usmívám ve svém srdci.

         Něco se ve mně právě zlomilo – dojde mi to asi až za měsíc. Ale dneska jsem konečně překlenula ztrátu… Muselo mi prasknout něco v srdci, aby se tam něco zahořklého uvolnilo a mohlo to dojít klidu… V metrových rukou jsem nakonec skutečně našla klid a bezpečí. Klid sama v sobě, bezpečí v jistotě a víru v sebe sama.

         Děkuju, zvrhlý a násilný Vikingu!

Advertisements