Prolog

         Vysokej, modrý oči, pevný šlachovitý tělo, blond kudrnatý vlasy po ramena. Jedno oko mu trochu utíká. Krásnej širokej úsměv. V menze na sebe pravidelně mrkáme.

 

                  1. Dějství

         Chodbovice, kolem půlnoci. Jako deus ex machina vchází blonďatý úsměv a sedá si přímo ke mně: „Co piješ?“, za chvíli je zpátky a podává mi skleničku vína. Sklopím oči, usměju se do skleničky, zvednu oči: „Šárka, ahoj.“, podávám mu ruku. „Michal“, odpoví můj společník a líbne mě na tvář.

         Rozhovor přirozeně plyne, vtipé oči, smějeme se celou dobu. M mě dvakrát přišla zkontrolovat, chtěla si mě odvíst – bez šance, sama se dneska nebaví, tak odchází na pokoj a mě nechává na místě. Po asi hodině opouštíme chodbu – neslyšíme se pořádně přes ten hluk, bereme flašku vína, sedáme si na schody, pohrává si s mými vlasy, stále častěji sklouzne rukou na mou tvář.

         „Jaký jsi znamení?“ Zarazím se, typicky ženskou otázku pokládá on mě.

„Lev“, zazubím se, „nejlepší znamení na světě.“

„Já taky. Kdy máš narozeniny?“,

„11.sprna“

„Sakra, a jakej jsi ročník?“, vypadá mírně rozladěně.

„87, to je snad špatně?“

„To by nefungovalo. Mamka se hodně zajímá o horoskopy a dost mě toho naučila. Dva lvi by se ještě možná snesli, ale lev-tygr a lev-králík si nemají co říct.“ Usměje se na mě smutnýma očima a beze slova odchází. Kouknu na mobil – skoro čtyři hodiny rozhovoru, a neměli bychom si co říct…

         Odbydu pár kamarádů a jdu si radši lehnout.

 

                  2. Dějství

         Chodbovice. Blonďatý úsměv si sedá vedle mě na deku: „Ahoj, Michal, co ti přinesu k pití?“ Za chvíli je zpátky a podává mi skleničku vína. Zaraženě koukám, mám snad dejá vu? Rozhovor plyne jinudy než minule, ale je to znovu seznamovací hovor. Nepamatuje si mě? Směje se, usilovně flirtuje a já stále přemýšlím, co je to za humor. Po nějaké době to vzdávám a užívám si příjemnou společnost, příjemný večer, příjemný rozhovor. Postupně rozpouštím jednotlivé bariéry a on mi už opět začíná hladit vlasy…

         „Jaký jsi znamení?“

Zarazím se: „Lev, stejně jako ty.“

„Ty se taky zajímáš o horoskopy? Říkáš, že jsem jasně poznatelnej lev?“, směje se dost polichoceně.

„A kdy jsi narozená?“, neodpouští si otázku co mi jako Damoklův meč celý večer sviští nad hlavou.

„11.sprna 87“, urychlím celou situaci.

„To by nefungovalo.“, smutně klesne rameny.

         Usměju se, rozloučím se a odcházím za dalšími rozhovory. Už jednou mě nechal sedět jako trubku s otevřenou pusou… Jednou to stačí.

                  3. Dějství

         Kamarádovo narozeniny, kolej. „Ahoj, já jsem Michal“, usměje se na mě mé blonďaté prokletí, nutno říct, že mírně společensky unavené. Nechám ho se znovu snažit a už se začínám bát, že mi zásadní otázku dneska nepoloží. To mě opravdu zase zapomněl? Mám se tvářit, že je vše v pořádku a pak měsíc na otázku čekat, nebo mám otázku nadhodit sama? Jestli mi šáhne na vlasy, tak se začnu smát… Ještě jednou a budu moct napsat knížku Jak balí Michal. Chytne mě za ruku a strká mě do výtahu, procházíme se kolem koleje, víno ve flašce ubývá závratnou rychlostí. Všechno zapomenuto, je to sranda – příště se opět seznámíme… Jsem pro něj nezapamatovatelný magnet, příště zkusím fabulovat, můžu být ten večer s ním, kýmkoli chci. Jeden večer vysvlíknu sama sebe. Už se vlastně těšim na příští poprvé…

         Zastaví se, chytí mé ruce, proplete naše prsty, zahledí se mi do očí… Romantika až na půdu. Tak co, jdeš do toho, chlapče, nebo tě ještě něco trápí? Nasliním si rty a čekám…

         „Co jsi za znamení?“, zeptá se hlasem, kterým se žádá o zvrhlou sexuální praktiku. Mohla bych mu říct, že váha, ale co já vim, co si jeho maminka myslí o váhách? Co bych z toho měla? Tohle je prostě humor, ale všechno musí někdy skončit.

„Lev a králík“, odvětím. Michal se zamyslí, zakaboní a než se stihne utvrdit v tom, jak moc to je špatný, tak ho chytnu za ruku a vedu k výtahu.

         Vracíme se do davu, dnešní poprvé bylo naposledy.

 

                  Epilog

         Fandíme hokeji, piva, davy lidí ve dvou pokojích. Vidím usměvavou hlavu, co mě už nějakou dobu pozoruje, usměju se na něj, lokne se na kuráž a přistoupí ke mně: „Ahoj, já jsem Michal.“

         Já toho mám ale už tak akorát dost, třikrát a dost: „Já vim, už jsme se potkali, já jsem Šárka. Ale nemělo by to budoucnost, protože jsem králík a protože jsem lev a navíc mám narozeniny den před tebou.  Takže si ušetříme hromadu času a zapíchneme to hned na začátku.“

         Michal na mě kouká jako na nějakýho šílence: „Tak to přece ale nezabalíme jenom kvůli nějakejm pitomejm horoskopům ale, ne?“ Přemýšlim, zda se smát, nebo co dělat… Dneska je mezinárodní den ignorování horoskopů? „Takhle přece budeme úplně fantastický kamarádi, to je úplně jasný, naše profily se překrývají ve spoustě bodů“. Oddechnu si… A měl pravdu – výborně jsme si rozuměli.

Reklamy