Vzhlížím k jedincům vskutku nadprůměrným; inteligentním, zajímavým, nadaným, vyčnívajícím. Zlomené ztracené duše jsou srdce, kterým rozumím, která mě přitahují, která hledám… Sama jsem nalomená, ale neumím onu ublíženost využít – chtěla bych, jak já bych chtěla… Klavír za devět let umím ovládat jako nadané děti za devět měsíců, kreslím jak z vtipu o nejlepším obrázku druháčka Pepíčka, zpívám dobře pouze v mnohohlavých sborech, rýmy mi přes rty neplynou ani násilně, kotník si zlomim při chůzi po rovině, takže běhat radši ani nezkoušim, na román jsem si nic neodžila a fantasii jsem nikdy neměla nijak bujnou. Miluju ale rozhovory s průměrnými… Oni sami o sobě mluví jako o zmatených, nudných, nezajímavých a nadprůměrně průměrných. A já hltám jejich slova a sním o tom, být jednou taky takhle průměrná. Bráška bych taky výjimečně průměrný – ty jeho verše… Kdo v dnešní době přemýšlí o metafyzice a zpracovává ji do veršů?

                Vypisuju si nejlepší odpovědi, vypisuju si bonmoty z rozhovorů, cituji jejich postoje. Někdy souhlasím, někdy ne. Výjimečně se i ptám, kde se pod daná slova můžu podepsat. Posledně to byl staromilský Igor, který si posteskl, že by byl výborný Saliery, protože se také obklopen samými Mozarty a on tudíž denně cítí svou bezvýznamnou malost. Předtím to byl Jiřík, který ač úspěšný a již ne náctiletý neví co s životem, abych ho parafrázovala – nejzajímavější lidé které jsem kdy potkala mohli být starší o generaci i dvě a stále nevěděli, co se svým životem, jsem ráda že nevím co se životem, dává mi to naději, že jednou budu jako oni.

                Chtěla bych umět psát, chtěla bych umět zachytit nejstarší příběh lidstva v nové variaci, chtěla bych abych také mohla skromně odpovídat, že jsem Salierym a Mozarty obdivuju. Samozřejmě, že se žádný Mozart nikdy nepovažuje za Mozarta, ale má to nutkání, má to pnutí, má tu sílu nějak tvořit.

                Navzdory tvořit.

Advertisements