Ročníkový recitál Zuzany Seibertové

24.6.2013, Galerie HAMU, svátek – Jan

         Celý den v práci jsem poněkud over-dressed, všechno mám naplánované spíš vteřinu po vteřině, než minutu po minutě. Laptop na zádech, kabelku jak dámička na předloktí a maximální sprint co dovolují podpatky; tramvaj má zpoždění a já nevim kam vlastně spěchám. Vběhnu na HAMU a nechám se od paní vrátné poslat rovně, doprava a dolů. Začátek před pěti minutama, snad nic nevyrušim. Uf – ještě že umělci neví co je dochvilnost… Dosednu, vytáhnu si poznámkový bloček, ani si neobhlídnu prostor sklepení, vypnu mobil a vchází étérická štíhlá víla.

         Drobounkou postavu ještě umocňují bílé, dlouhé šaty a krajkovými průstřihy na břiše; jediný rozdíl od anděla je rudá růže v dlouhých havraních vlasech pohozených přes rameno. Právě ona rudá růže mě evokuje mou poslední zkušenost s operou – operně divadelní zpracování Slavíka a růže od O. Wilda by mě oslovilo, nebýt angličtina nejméně operní jazyk co by vás napad. ´Red rose´ natahované na reeeeeddddddd rrrrrroooouuuuuussssss znělo málem jak Salazar Zmijozel, který chce zvukem zabít samotného Voldemorta.

         Korepetitorka spustí ruce na klaviaturu, kývne Zuzce a ta spustí. Dívčí tělíčko se ani nezachvěje pod tím mocným hlasem co zaplní prostor. Jakožto totální amatér nejsem schopná říct, co poslouchám – zní to jako italština. Tu střídá hned v druhé skladbě němčina, ve které slyšíme písně čtyři. U té třetí (fakt jsem mimo a amatér a nevzdělaná) se zasním stejně jako u první italštiny. Jsem uchvácená… Notýsek je od prvního tónu bez povšimnutí vedle mě a já si kladu otázku, proč na operu nechodím častěji, ne-li pravidelně; celkem nutně mi hlavou probleskle Pretty Woman Vivian, co se málem počurala, protože tomuto stavu nejsem také nijak vzdálená. Němčinu střídá čeština. Dialog hlasu a příčné flétny a souboj flétny a klavíru – mé hudební vzdělání bylo k ničemu, netušim jak bych danou skladbu měla počítat, rytmus bych nevytleskala, ani s pistolí u hlavy… Jenom se nechám unášet na tónech čiré harmonie.

         O přestávce se teprve rozhlídnu, pozdravím známé, notýsek schovám, protože mi stejně chybí slova, kterými bych zážitek zachytila, pozastavím se na klenbami a kamenými lavičkami ve zdech.

         Druhé šaty jsou mnohem krásnější než šaty první – princezna Lada se Zlatou hvězdou na čele toužila po šatech z noční oblohy, které by byly poseté hvězdami. Přesně v takových šatech jsme v druhé části poslouchali vybrané árie z oper. Sólová vystoupení střídají duety – milostné vyznání v italštině je I fantasticky herecky vyjádřené a ne neprávem si oba zpěváky při potlesku vyžádáme ještě jednou na scénu. Souzvuk dvou sopránů je take velice krásný, ale aspoň pro mě je totálně převálcovaný závěrečnými papagaji od Mozarta, na které se vrací už známý mladík.  Závěrečný potlesk ve stoje nechce utichnout, Zuzka se ztrácí za záplavou květin a dává přídavek. Opět mohutný potlesk. Hlediště se stále nemá k nějakému zásadnímu vylidnění. Lidé sice mluví a nezůstávají v němém údivu, ale v prostoru zůstávají a nechtějí ho opouštět…

         Nasledně na oslavě nad pivíčkem a houskou zjišťuji, že ten fešný papagáj pracuje ve Vodafone-shopu na kase. Co je to za svět, kde takovéhle hlasy dělají nekvalifikovanou práci?

         Celý den prší, co prší – provazce vody jsou od rána neproniknutelné, stojím na refýži, vlasy zakryté oranžovým šátkem a rozvíjím myšlenku, že  vážná hudba je skutečný punk dnešní doby. Protože – kdo ji poslouchá, kdo ji dělá? Kdo jí rozumí? Z úvah mě vyruší postarší gentelman s deštníkem: “Slečno, nechci vás obtěžovat, nebojte se, ale dámy by neměly moknout, rád bych se s Vámi podělil o deštník.”

Reklamy