Fňuk, fňuk, zasedli si na mě – jak dlouho je tahle věta přípustná? Kdy začne být trapná?

         Korporace jsou skutečně bohaté na velice široké spektrum figurek. Jsou tu samozřejmě zabloudivší studenti humanitních oborů, kteří na pracovním trhu vlastně nemají šanci najít něco v oboru; a ještě se těm šťastlivcům co fleky v oboru ukořistili, nakonec snad můžou i vysmívat, protože na poli ´výše platu´ je jasný kdo vyhrál. Aspoň je za co zapíjet deprese z nezajímavý práce… Pak tu jsou absolventi VŠE a jiných podobných matematicky zaměřených gymnázií, které rozdává tituly. Ti se tváří, že do korporací přirozeně patří a že všemu rozumí. Celkem brzy se ukáže, že tito jedinci umí pojmenovat každý papír a formulář odborným názvem a styl ´z kanclu do fitka´ zvládají skutečně na jedničku. Ovšem image je na nic, když nemáš mozek. Pak se tu najdou rodilí mluvčí kýžených jazyků bez jakéhokoli vzdělání. Ti vzhledem k tomu, že jazyk umí lépe než mluvčí nerodilí, mají ještě celkem dobrou naději na nějakou kariéru.

         Napříč všemi skupinami se ale profiluje škála koníčků, zájmů a lidských choler a rysů. Jsou tu cestovatelky (cestovatele jsem ještě v korporaci nepotkala), hospodští pivaři, víkendoví trampové a folkaři, hip-hopový disko trysko vymetači, divadelníci a kavárenští vinaři, pejskaři z náboženství, našampónovaný fitnes fešáci, blonďaté gelové barbínky, puťky od plotny co si mění recepty… Všechny tyto skupiny se vesměs umí společně bavit, najdou si společná témata, nebo se aspoň vzájemně poslouchají a tolerují se.

         Je tu ale jedno specifikum lidského charakteru, které mě vždycky hrozně baví pozorovat. Pravda je, že mě tito jedinci víc serou, než baví, ale sranda to přece jenom je… Jsou to věční fňukálisti. V bývalé práci jsem měla dva a oba mě následovali i do práce nové. Jeden je už pryč, druhý je na cestě pryč…

         V první práci měl Z v zádech šéfovo šéfa, měl pomyslnou pozici a proto náležitý ramena; a moudra a teorie co šířil a trousil, měly odér mouder a faktů. Jakmile šéfovská opora v zádech odešla, Z vyhořel. Utápěl se v přemíře práce, nic nedělal a kudy chodil, tudy si stěžoval. Ve staré práci byl vyhořelej vlastně každej, a nadávání byl firemní folklór. Za burn out syndrom se schová hodně. Ale vodcamcaď pocamcaď… Po určité době vyhoření byl vyhozen, Z za to byl rád – odpočine si, načerpá sílu a začne s čistym štítem a jinde. Tak nastoupil do nové práce, nevyhořený, š’tastný a odpočatý. Chodil, trousil moudra a konspirační teorie, nerespektoval předepsanou pracovní dobu, prd dělal a ztěžoval si, že nestíhá. Nepřežil zkušebku – nemá tendenci se učit, jenom vytváří rozbroje a umělé problémy a chce speciální zacházení, aniž by si ho zasloužil. Odcházel se slzami v očích a výkřiky a variacemi na téma ´buddy mě nemá ráda a zasedla si na mě´, ´šéfová se mnou cítí ohrožená a nemá mě ráda´, ´kolegyně z klienta nepochopila můj humor, nemá mě ráda´, ´jiná kolegyně mě má sice ráda, ale nemá ji ráda šéfová, takže mym vyhazovem jí dává najevo, že je v ohrožení i ona´, prostě hromada konspiračních výmluv, ale ani náznak úvahy ´jak si za to můžu já sám´. Všechno bych odpustila, ale poslední ukřivděná rána do zad ´ale já mám manželku a dítě a ona ani přítele, heč´… To snad ani není potřeba komentovat.

         Můj oblíbenější kňourálista je ale B. To je člověk, kterej byl vyhozen ze tří korporací (aspoň co já vim) a nikdy za to nemohl on sám! Fakt! Nikdy a ani trochu! Kolegyně spala s šéfem a neměla ho ráda, snižovaly se stavy a šéf se mu chtěl pomstít (protože ho neměl rád), na své pozici byl totální eso a už ho tam nemohli nechat (protože byl moc dobrej), ale povýšit ho nechtěli, protože ho šéf neměl rád. Chudák prostě. Jenom proto, že jeho šéfové jsou ze zásady blbci, tak on je už šest let na absolventský pozici. Tu show sleduju už podruhý – nástup jako hvězda, po třech dnech trousí moudro: „už se nemám co učit, všemu rozumim“, po týdnu přestává plnit nováčkovské požadavky, protože „on už dávno přesáhl kvality stálých zaměstnanců, takže se ho nováčkovská šikana netýká“, školení pro absolventy komentuje veřejně „nic mi to nedalo, vím víc než školitel“. Jaké bylo překvapení, když po zkušebce nečekala slavobrána a zdvojnásobený plat, ale feedback ze kterého 20 minut regulérně brečel na záchodě? Nerozumí procesu, neví, co dělá, neumí nastavit a udělat, nerespektuje interní normy. Opět ohraná písnička – ´buddy ho nemá ráda´, ´šéfová jenom dělala, že má ráda jeho humor, ale nemá ráda jeho humor´… Opět, prostě chudák, jehož kvality nebyly doceněny.

         A přesně tenhle mistr světa mě právě uzemnil prohlášením: „do teď jsem vycházel vstříc šéfový, tak by bylo jenom fér, aby mi ona vyšla vstříc tim, že mi dá to placený volno, který prostě chci, abych se vyspal“. Vycházel vstříc firmě? Jak a čim proboha? Chtít neplacený volno – možná, ale pokud se pode mnou povážlivě kýve židle, tak si to pořádně rozmyslim; ale volno placený a jen tak, abych všem dokázal jaký jsem eso? Chudáček… Až ho vyhodí, tak to bude jenom proto, že se mu šéfová mstí za tenhle jeden jedinej den volna, protože to je mstivá svině a kráva, která je oproti němu úplně pitomá, abyste věděli! On je totiž fakt eso! A každej kdo to nechápe je debil, kterej ho nemá rád… Tak! Fňuk.

Advertisements