Je opravdu tak těžké milovat obě své děti stejně? Kamarádka má dva syny. Když měla jenom jednoho, bylo jasné, kdo je centrem jejího světa. Už dva roky má ale děti dvě, dva syny. A staršímu se už přesně dva roky nikdo nevěnuje. Sám se krmí, sám se obléká, sám si hraje, a když se dožaduje pozornosti – dostane vynadáno. Není se čemu divit, že z návštěv u nás, kde si s ním všichni hrajeme, čteme a povídáme, chodí domů s pláčem (za což si vlastně pravidelně taky vyslouží nadávky)… Na všechny vesnické zábavy se chodí kvůli mladšímu, aby něco viděl a aby se pobavil a pohrál si s dětma – staršího musí vzít bohužel taky, ten už to ale zná, sám doma ale nevydrží, protože je hloupě rozmazlenej… Na svůj věk je to neuvěřitelně chytrej, bystrej a zvídavej chlapeček. Co chlapeček – velkej kluk už! Ale ani máma, ani táta se už dlouho nepostavili na jeho stranu. Mladší synáček je všechno. Starší je kámen na krku. A starší mladšího bezmezně miluje. Jak dlouho ale ještě?

                Proč se nedá dopředu určit, kdo bude jaký rodič? Když byl jenom jeden, byli mu výbornými rodiči – a co teď? Jestli přijde mladší dítě, budou oba starší stejně zapovězení? Nebo si to nejstarší něčím vysloužil sám? Děti nepotřebují tolik – stačí nějaké objetí, pusa na dobrou noc, pohádka před spaním, rozmluvy přes den o kdovíčem a shovívavé odpovídání na nikdy nepřestávající „proč“. Děti potřebují cítit všeobjímající lásku a pozornost. Je toho opravdu tolik co žádají?

                Při pohledu na to dítě, které se ke mně přicucne a nepustí mě, dokud neodcházím, mě pláče srdce. Vždyť by mu opravdu stačilo čas od času vřelé slovo, namísto neustávajících nadávek a křiku a urážek. Když měl sotva měsíc, tak si jeho rodiče plánovali, jak bude hrát fotbal s tátou na dvorku – ani jednou si s nim táta do míče nekopl… (Zato v něm vypěstoval panický strach z vody – pobavil ale společnost hozením plačícího dítěte do bazénu…) Teď už má pět, bydlí u vesnickýho hřiště – vždyť by nebyl žádnej problém jednou za týden ho odvíst na trénink a nechat ho natlouct si kolena. Ale asi jo – až menší doroste, budou chodit oba spolu, aspoň se větší postará o menšího. Jak si má starší užít bezstarostnost dětství, když má pořád čekat a starat se o brášku? To přece rodiče se rozhodli, že chtějí děti, tak snad oni by si měli užívat tyhle radosti a ne chtít po všech tetičkách a i tom pětiletém chudákovi, aby jim pomáhali nést to břemeno, který na sebe neuváženě uvalili.

                Čím jsem starší (a čím víc kamarádů má děti), tím si jsem jistější – člověk se má množit až potom, co opravdu chce dítě. Až opravdu ocení ten dar potomka, až bude alfou i omegou jeho světa právě to otlučené koleno, až sám (třeba s učebnicí španělštiny) bude profilovat všechny své sny a touhy do dítěte. Množit se jenom proto, že mi biologický imperativ přikázal sundat si oblečení a nechat na sebe skočit chlapa? To je nedostatečné, sobecké, hloupé a vůbec na hony vzdálené slovu důvod nebo motivace. Ještě pár návštěv, kde budu pozorovat ustrkování chlapečka a začnu prosazovat zákon o regulaci reprodukce – až po absolvování několika psychologických a psychiatrických vyšetření, které prokáží motivaci, proč dítě chtějí, bude páru dovoleno, aby otěhotněl.

                Smutné je, že bychom takhle vymřeli během jedné generace…

Reklamy