„Epická láska je na hovno. Jenom si vzpomeň na ty praktický aspekty – nejíš, nespíš, žárlíš… Nevermore. Dej si za vzor M a její projekt Manžel.“, uzemnila mě nedávno Terka, když jsem rozvíjela úvahu na téma ´láska neexistuje, jsou to buď hormony nebo rozhodnutí´ . A musim říct – epická láska mě sice v americkejch romanťárnách dojímá stejně jako ve starejch příbězích o třeba Tristanovi, ale jinak – epická láska je fakt dost na hovno.

          Pokud si vzpomínám – začátky těhle epickejch sraček jsou kouzelný – člověk nemyslí na nic jinýho, všechno analyzuje a stokrát převrací, účty za telefon jsou enormní díky dlouhým nočním hovorům s kamarádkama… Jeden fakt v klidu nespí, protože se romantický sny (klečí a žáda mě o ruku) střídají s nočníma můrama (někoho objal!). Střídavě se přežírám a střídavě zapomínám najíst, opakovaně solím víno a panáky slzami štěstí (napsal mi úplně jasnou SMSku) a hořkosti (myslel to jinak, než jsem to pochopila). Vymýšlím, kde se náhodně potkat a totálně nenápadně mu naznačuju, kde on může nenápadně potkat mě… Po tomhle hormonálnim pekle následuje zpravidla kocovina jakou chlast zdaleka neumí (takovýho kreténa aby člověk pohledal!), chvíle abstinence a pak se objeví novej exemplář a jsme na samym začátku tohodle pekla…

          M a její Projekt Manžel není nepodobný Projektu Ornella – někdo se prostě rozhodne, najde správně prachatýho plemenýho bejka, otěhotní a vdá se. Můžu M jenom závidět – už v prváku na vejšce hlásala, že ve 26 bude vdaná a matka – na svý 26. narozeniny má termín porodu prvního potomka, vdaná je už rok – mise splněna na 100%. Já v těchto věcech bohužel plánovat neumim… Snít to jo, ale dotáhnout to takhle přímočaře do cíle? To teda – tell me now, tell me how…

          Už delší dobu si myslim, že „partnerství je o kompromisu a o tom, že se dva lidi rozhodnou a nachází ve stejný fázi vývoje„, nutný je určitě nějaký chemický soulad, společný zájmy a smysl pro humor, osobně za velice nutný považuju blízký stupeň vzdělání a inteligence, ale jinak? Stačí, když to jsou dva lidi, kteří se sejdou ve správnej čas a oba hledají zrovna to stejné. Takže pro mé potřeby mi stačí inteligentní spermie s peněženkou, co chce děti a zabezpečí je. Zamilovanost jsem si zkusila, mělo to svý kouzlo, ale tu bolest znovu podstupovat nehodlám. Na druhou stranu – být celej život sama taky není to pravý vořechový. Pomineme-li tradiční argument ´o nestárnutí sám´, zamyslela bych se i nad aspekty jako – je fajn, když mi někdo uvaří čaj, když mi je mizerně; nemuset přemlouvat deset kamarádů, ale mít prostě jasnýho parťáka do divadla nebo na koncert; mít někoho, kdo se mnou usne v objetí večer u televize. Prostě takový ty úplně obyčejný kouzla partnerství, ta skutečná intimita sounáležitosti. Stejně je nutné být hlavně kamarády – co jinýho má bývalým milencům zbýt až vášeň vyprchá? Hodiny a hodiny hádek, diskuzí a dalších dohadů.

          Co takhle se vzdát abstraktní naděje na prince na bílym koni a trochu se snažit – rozhlídnout se, vyfiltrovat vyhovující exempláře a pak se společně dohodnout a rozhodnout? Vědět co jeden má v druhym, mít někoho s kym můžete prožívat radost a někoho kdo vás podepře a nenechá spadnout na kolena. Pravda, přesně tyhle kalkuly se pak často rozpadaj právě kvůli vášni a epický lásce… Ale já nemluvim o domluvenym manželství uzavřenym dřív, než život pořádně začne. Já mluvim o domluvě dvou dospělých jedinců, který si vášně už odžili a moc dobře ví, že ten náboj spíš dřív než později vyprchá. Čím to, že domluvená manželství jsou trvanlivější a i šťastnější než ta založená na plamenné a epochální romanci. Není to právě to vědomí nějakého hlubšího důvodu, proč jsou dva lidi spolu? Důvody jejich svazku jsou pevnější, konkrétnější a srozumitelné, i poté co se hladiny hormonů vrátí na původní hladiny.

Reklamy