Nemusím mít hodiny a hodiny sexuální zkušeností s desítkami partnerů, abych mohla říct, že nějaké zkušenosti přece jenom mám. A můžu celkem zodpovědně říct, že celkem programově si vybírám dost podezřelý typy.

          Když se randilo, já byla zodpovědná a zasnoubená; když se na vejšce nezávazně souložilo, já byla zapšklá odkopnutá; když se začíná párovat a množit, já? Mám ohňostroje vypnutý tak dlouho, že už je asi ani neumim zapnout. Mám zdi tak silné a pevné, že jsem zapomněla, že se dá jít životem bez nich. Zbourat je? To by ale znamenalo jít s kůží na trh. To by znamenalo projít si všechny ty bolesti znovu a znovu a znovu – i kdyby jenom jednou – opravdu to chci riskovat? Opravdu chci dát své srdce všanc a pak ho sbírat rozmašírované pod kopačkama, pak ho dlouhá léta pracně slepovat? Je možné žít ale bez toho risku? Pokaždé, když mi někdo na ty zdi byť zaklepe, tak se celý můj život zatřese až v základech a já hradby podepírám tak dlouho, než získají zase stabilitu. Není to nakonec hloupá a zbytečná snaha? Co takhle nechat někoho pořádně zabušit, a pro začátek pootevřít bránu a postupně ho pustit do svého světa? Není i ta bolest radostí bytí?

          Potkala jsem někoho s kým si možná dovedu představit strávit celý život. Někoho s kým se budu dohadovat a hádat i stará a vrásčitá. Proč se bráním? Proč se bojím?

          Every mi řekla “Stejně to stejně není nikdy stejné”, tak vzhůru objevovat nové stejné?

 
Advertisements