Téma 90. let mě fascinuje už delší dobu. Totální průlom nastal, když jsem se v říjnu roku 2012 v NoDu účastnila v rámci festivalu Next Wave prezentací projektu Deep Campu: http://www.divadelni-noviny.cz/bez-srdce-no-4 ; pod Terky zprávu se klidně podepíšu. Neukončenost, nevypointovanost, vyznění do ztracena, nedomyšlenost, křečovitá snaha o něco velkého – hodinové představení ´Devadesátky´ bylo v totální opozici ke všem ostatním představením. Totálně geniální performance, čas frčel, hltala jsem cokoli se na scéně objevilo, stejně jako zbytek publika. Odcházela jsem mírně nostalgická, velice nadšená a rozhodnutá podívat se hned večer na Mortal Kombat – protože jsem ten film svého času milovala a milovala a milovala! Včera jsem otevřela již týden koupený Nový prostor (č.419: Devadesátky, 07/2013) a bez mrknutí četla a četla.

                Oba projekty zpracovávají fenomén devadesátek jinak – Deep Camp byl projekt mojí generace, NP je psán očima lidí o dekádu starších a skupina o další dekádu starší či mladší by na devadesátky vzpomínala zase jinak…

    Pro mě, dítě narozené na konci let osmdesátých, je to éra dětství a rané puberty, první lásky jsme poznávali až v novém miléniu. V 90. letech jsme si nad postel lepili boy bandy, starali se o tamagoči, bez gamboye jsme nenastupovali do auta na rodinné výlety, hltali sourozence Walshovi, sbírali hokejové kartičky a odchodovali s pogama, z rádií nevědomky poslouchali hudební skvosty (které náš vkus ovlivnili na věky a které jsme až o další dekádu později aktivně vyhledávali a žasli nad jejich genialitou) …

    Děti let 70. v devadesátkách prožívali první epická milostná zklamání, rozhodovali se co se životem – maturovali, podléhali fenoménu sprejerství a kouzlu grafitti, hudbu doby hltali mnohem aktivněji a cíleněji, po vzoru Kurta Cobaina experimentovali s drogami (Moje generace tohle odnesla mnohem hůř, ale až na konci devadesátek, spíš po nich – ostatně, kdy devadesátky skončily?) …

    Moji rodiče, děti let šedesátých, zakládali rodiny, byli ztracení v době – neorientovali se, chtěli býti dobrými rodiči, hudbě nerozuměli, neměli čas se sami rozhlídnout, křečovitě plavali a snažili se udržet hlavu vztyčenou. Většina této generace se vrhla na svobodné podnikání a většina zkrachovala dřív než pořádně začala.

    Pro mou sestru, dítě narozené přesně v půli této epochy, jsou devadesátky epochou úplně prázdnou, němou, nicneříkající. Kdybych se jí neustále nesnažila, proti její vůli, přesvědčit, že si to musí pamatovat a je nutné, aby docenila období, které bohužel nestihla (Tak jako já americké šedesátky a naši První republiku a líto mi to bude až do smrti. To jsou pro mě taky nezaměnitelné epochy.) – nevěděla by kdo je Alf a Kelly Family! Zmíněný Mortal Kombat po pěti minutách vypla, protože jí grafická stránka přišla zoufalá… Nerozumí mi, čeho má litovat, nemá pocit, že něco propásla. Jediné co ji oslovuje je hudba těchto let – a ta se drží do dnes na předních příčkách zájmu posluchačů. Takže oč vlastně přišla?

                Tono Stano v rozhovoru pro Reflex (květen 2013) řekl, že  „Nostalgie dělá z jakékoli doby místo, kam se chceš vrátit jako na dovolenou“. Není to právě ono? Pro mě osobně jsou devadesátky roky čistého dětství – bez satelitu, s krosnou u ohně. Historicky vzato, je to období konce studené války a enormních politických a společenských změn. Byly devadesátky skutečně tak fenomenální, nebo za třicet let budou naše vnoučata kroutit hlavou stejně, jako my nerozumíme výpovědi našich babiček – „Byla sice válka, ale na to období vzpomínám moc ráda. Byly to nejhezčí roky mého života. Poznala jsem dědečka.“ ?

Advertisements