Člověk si spokojeně žije jak je a pak se objeví nějakej floutek a všechno je vzhůru nohama. Nejen, že si ke mně domů nakráčí jako že nic a rozmontuje mi počítač na prvočinitele, který potom znovusestaví a vypadá, že ho to baví a že to pro mě udělal rád. Nejen, že já nejsem schopná odpovědět na jednoduchou otázku „Máš zítra večer čas?“, protože „my“ jsme se ještě nedomluvili. Nejen, že se těšim usínat v jeho objetí, přestože lepí a hřeje a chrápe. Nejen, že co tři minuty kontroluju všechny komunikační kanály, jestli mi náhodou nepsal. Ale jsem emocionálně vyšinutá jako, když ne nikdy, tak sakra dlouho ne…

          Ráno odcházíme společně vytvářet hodnoty a já se povznáším a můj vnitřní úsměv se nemůže vejít na ulici. Než si přinesu kafe, už mi bliká zeleně nová zpráva, první zpráva dnešního dne! Moje oči ji lačně zhltnou a pak znovu a znovu a znovu… Co to má znamenat? Kdy ho ta nejistota a obavy přejdou? Takhle to nejde. Takhle ne. Úsměv je nenávratně pryč a já se ploužím po chodbě a tupě zírám do monitoru, oči se mi klíží a hlava mi třeští. Nejsem schopná se soustředit a v rámci nepřítomnosti peřiny, pod kterou bych se skryla, se co chvíli zamykám na záchod a hlavu skrývám do dlaní. Já si myslím, že je normální se bát – jak se chce nebát? Není nám už dávno 15… Oba máme dost přesnou představu, co se stát může. Pak se může stát ještě spousta věcí, které nás nenapadly a ani nenapadnou. Já se touhle obavou nechala svázat na skoro celou dekádu, vlastně skoro na celý život, a teď  jsem skočila na vlnu a čekám, kam nás to hodí. Ale ne ty! Ty jsi celý život skákat střemhlav do neznámé vody a teď stojíš na břehu, paleček mácháš ve vodě a vůbec nevíš co dál…  Buď skoč za mnou, nebo se otoč a jdi pryč. Já se nalokám vody, budu kolem sebe chvíli mlátit rukama, ale na břeh se dostanu dost rychle. Neboj. Nečekej ale, že kvůli tobě skočim ještě někdy někam, jestli se otočíš…

          Ty to nevidíš a možná máš i právem pocit, že se plácám na mělčině, nebo možná dokonce na břehu; ale já mám pocit, že stojím na špičkách, vyšponovaná, hlavu zakloněnou a stejně se sotva dotýkám dna. Jestli je tenhle stav pro tebe mělčina a pro mě skok do neznáma – je asi nezbytně nutné, abys mě vzal za ruku a strhl mě sebou do toho skutečného neznáma…

Reklamy