Jsem dítě odkojené svěcenou vodou, katolickými dogmaty, nekritickou úctou k rodičům a dalšími specialitami, které psychologové milují – nemohli by si dovolit vily a dovolené na Kanárech každý rok, nebýt nás podobných…

            Jsem dítě, které si bez řečí vezme dovolenou a odjede mamince umývat okna. Sice potom před spánkem smáčí polštář slzami křivdy a vzteku, ale příště to udělá zas. Jsem dcera, která závidí sestře, že umí říct „ne“ a současně jí proto pohrdá… Jsem obětí katolického bigotismu. Jasně, ne všechno se dá svíst na kostel. Ale kritické oko v posledních letech vypěstované se pokaždé znovu „baví“, když zabloudí do kostela. Ten vnitřní boj, ze kterého nemůžu vyjít ani jako vítěz, ani jako poražená… Ta chuť od plic zbortit jejich zdi z mléčného skla… Pro ale těm babičkám brát jejich berličky? Každému co jeho jest…

            Nedělní mše nebyla v tomto ohledu výjimečnou. V lavici přede mnou seděla mladá rodinka s tchýní. Mladší syn usnul otci v náručí vlastně okamžitě, otec ho následoval v pár minutách. Starší poskakoval po lavici, po mamince, po babičce a znovu po lavici. Otáčel se na mě, vyplazoval jazyk a valil oči na začernalé obrazy křížové cesty. A znal všechny modlitby. Přidal se ke společné recitaci slov, kterým nemohl rozumět. Také jsem dětství strávila v takového lavici a recitovala verše o spáse, mlátila se v prsa, klaněla hlavu a těšila se na křížíček na čelíčko. Stejně jako ten chlapec jsem se naučila slova, která mi nic neříkala. A neříkají do dnes. Sice už vím, kdo byl a je Pilát Pontský, dříve to byl nejasný shluk písmen. Ale jinak je pro mě celá ceremonie jedna velká neznámá – proč se mlátím v prsa, co mi u toho má běžet hlavou (určitě ne „1, 2, 3, 4, 5, buch, 1, 2, 3, 4, 5, buch, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, buch a kříž a vztyk“), proč někdy sedím a jindy si stoupám, proč, proč, proč… Co znamenají všechna ta vyznání víry – pro mě to je jenom báseň, jejíž hromadná a hlasitá recitace ve mně vyvolává dávicí reflex nade mnou samotnou. I když už ne tolik – jsem v kostele kvůli Honzovi, pro toho všechny tyhle věci význam měly a ty pasáže, s kterými extra nesouhlasím, prostě odmlčím a počkám si k tý „omáčce“ kolem, kde hlas nechám zase znít…

            Kolik těch šedých hlaviček ví, proč se mlátí do hrudi? Chtějí to vůbec vědět? Jak můžou přijmout systém víry, který je založen na nekritické dobrotě a příkazech a zákazech, které nemají ani špetku smyslu? Jedny bábinky tam chodí jak na společenskou událost – natupírujou si účesy, oblíknout sváteční šaty, vezmou kloboučky a rukavičky a všechny modlitby oddrmolí, aby byly co nejrychleji zase doma. Jiné bábinky se taky oháknou, ale recitují co nejpomaleji – asi aby dokázaly, že to myslí opravdověji, a že je nedělní oběd nijak nerozptyluje od správných kajícných myšlenek. Dědoušků nechodí tolik – v neděli byl jenom jeden – v teplákách a ten nemluví, nerecituje, nezpívá, nestoupá si, nesedá si na povel. Celou mši klečí, hlavu opřenou o spletené prsty a vypadá, že spí… Rodiny jsou vlastně výjimečné zjevení, a když už, tak právě s malými dětmi. Ale mladí lidé a omladina jako taková – v Sudetech do kostela nepáchne, jak je rok dlouhej… Na Moravě ne – tam chodí všichni – sednou si a začnou si měnit recepty a drby, a neztiší hlas, když farář začne kázat… I teď v neděli – ještě se nedozpívalo, farář se ještě neskryl v sakristii, a davy už utíkaly domů. Povinnost splněna – v neděli v kostele byli, pro hostii si došli, do prsou se praštili opravdu procítěně, nad kázaním vědoucně pokývali hlavou – jsou dobří křesťané, můžou být hrdí…

            Tohle pokrytectví mě upřímně, hluboce a bytostně sere každou buňkou mého těla. Hubu plnou odpuštění a pokory a spravedlnosti a jak to vypadá? Pokrytectví, že by jeden blil!!! Ale nevadí – vyzpovídám se a začnu zase na novo, Pán mě má rád, chodím do kostela přece! To je to hlavní! Jsem křesťan, jsem lepší než ty, ateisto jeden nemorální! Co Desatero, vy ubožáci? Ošukat ženáče s novym miminem a pak se praštit do prsou a nic se nestalo? Nadávat na matku, okrádat ji a odvolávat se na odpuštění? Vyřvávat v ulicích něco o bohorodičce a u toho dávit do pankejtu? Jasně, člověk dělá chyby a není neomylný. Ale pokání není jenom slovo. Pokání je stav duše, stav mysli… Pokání je lítost nad sebou samotnou a příslib, že se chci polepšit. Pokání není pět minut klečet před křížem, jak přikázal pan farář, a jít ošukat ženáče znovu…

            Nedělní kázání právě vysvětlovalo, že pocity bezvěrců, že křesťani mají být svatí, jsou myslné. Že křesťani jsou hříšní stejně jako každý jiný, jenom mají tu sílu a výhodu, že své chyby umí pojmenovat a tudíž se pomaloučku stávají lepšími. Z mého pozorování – celý tenhle systém „čistý štít po zpovědi“ je jenom jedno hnusný alibistický zlo. Pokrytecká žumpa. Jsou věci, na které nejsem pyšná, za které se stydím, jasně, že jsou. Ale snažím se, abych takovýchto přešlapů dělala co nejmíň. A musím si je odpustit sama. To, že nade mnou někdo mávne rukou, zamumlá něco latinsky a nechá mě chvíli klečet na hrachu a mlátit se do prsou mi přece nemůže stačit! Takhle odpuštění nefunguje! A čistej štít je taky píčovina! Každej člověk sebou táhne tuny a tuny křížů, který by moc rád ztratil a nechal někde cestou, ale ony ho pronásledujou a nenechají se zaplašit nějakou urputnou myšlenkou. Nebo dají? Dá se svůj život nekriticky vložit do cizích rukou a skutečně nepřemýšlet o vině a nevině? Dá se skutečně žít bez pocitu zodpovědnosti za sebe sama? Jestli ano, musí to být opravdu ohromná výhra… Ale nevěřím, že tahle pohodlnost má co dělat s vírou. Pro mě je to opravdu jenom alibismus a lenost a neochota nést důsledky svých činů…

            Modleme se za všechna nekřesťanská náboženství. Za jejich spásu…

Advertisements