Nesnášim rekonstrukce v paneláku takhle po ránu… O víkendu to není takový peklo. Jak Silva říkala: “Jestli se do upířího života propisuje nejsilnější nadpřirozená schopnost člověka, ty bys byla jedinej upír co umí spát…” Takže o víkendu mě kravál v paneláku nasere až když si sednu v poledne na balkon s kávičkou a chci meditovat, proč se všude kolem obědvá, když je teprve dvanáct. Ale jinak – když spim, prostě spim. Když mě kravál vzbudí, zabručim, otočim se a spim dál… Takže víkendový rekonstrukce v paneláku od sedmi od rána jsou samozřejmě pakárna, ale jsem ochotná je akceptovat.

            Ovšem přes pracovní týden, to je jiná! To bych zakázala, trhala za to chlupy z nosu a za každou ránu kladivem do zdi, praštila kladivem i po palci… Jako by nestačilo, že člověk musí jít do rachoty, že nemůže zůstat v peřinách, že při oddalování opuštění peřin totálně zaspal a nestihl kafe a že si vzal ponožku s dírkou na palci…

            Randál padajících kladiv, sesuvů omítky a křik jednoho dělňase na druhýho nevyrovná ani to, že oba mají vymakaný ruce a krásný pevný zadečky. Mlátí věcma záměrně, šmejdi – aby všem zkazili ráno, který se nevydařilo jim. Pánové, my jdeme do práce stejně jako vy, tak nás aspoň nechte v klidu po ránu trpět, jak to má každej zaběhlý, jak to má každej rád. Protože ráno je část dne na hovno i bez toho, že vy mlátíte nářadim o sebe a do výtahu hážete s rozmachem pytle…

Advertisements