Křik, pláč, nářky, výčitky, zmatek, nepochopení a nedůvěra a neuvěření… Však taky jak se dá pochopit, že během pár vteřin vyhasne 39 lidských životů? Je nepochopitelné, když skončí život jeden. Je nepochopitelné, když někde něco bouchne nebo někdo někde vystřílí celou hospodu…  Ale totálně nepochopitelné je, že při něčem tak běžném a banálním jako je jízda autobusem, umře skupina kamarádů, známých a sousedů. Je nepředstavitelné, že na místě neštěstí se sejde zbytek této skupiny. Ten zbytek, který z různých důvodů nemohl nebo nechtěl jet a celý víkend přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdyby přece jenom jeli… A najednou stojí mezi spoustou černých pytlů ve kterých leží jejich celá záchytná sociální síť…

            Pozůstalí vyprávějí, že s nebožtíky mají zaplacenou dovolenou příští týden, že maminka ještě ráno volala a ptala se jestli jsou zalitý kytky a strachovala se ať si děti ohřejou ty kastrůlky co jsou v mrazáku k obědu… Že si ještě večer volali s malichernostmi každého dne – kdo co řekl a neřekl, udělal a neudělal, kdo se opil a kdo se zamiloval, kdo se těší domů a kdo zůstává v lázních… Stojí mezi pytly a zatím jsou v šoku, v šoku, který je na dlouho sváže a ohromí. Z šoku je nevytrhne ani byrokracie, co si na ně už brousí zuby – životní a úrazové pojistky, hypotéky a dluhy o kterých se nevědělo, přepisování firmiček na vyděšené potomky, pohřby a hledání kameníků kvůli náhrobkům. Všechny úkony proběhnout kolem nich, a oni v mrákotách budou podepisovat, přepisovat a kývat. Zázrakem pochopení je vzdání se snahy pochopit. Nedá se pochopit. Není možné porozumět a přijmout a vyrovnat se. Děsivé je, že tihle lidi nepřišli o jednoho nebo dva blízké či známé, ale o celou ulici a baterii tetiček. Přesně o ty lidi o které by se teď měli a chtěli opřít. O koho se teď opřít? I když se máš o koho opřít, tak jsi vlastně sám. Ale vědomí, že je tu někdo kdo bezradně háže rukama ve snaze pomoct… To vědomí pomáhá, to vědomí dojímá a je to jediná skutečná pomoc, co ji duše ocení… Ale být skutečně sám? Nepředstavitelné. Nepochopitelné…

            Za svůj život jsem již pár náhrobků nasbírala… Nejvíce mě bolí hrob bez náhrobku, hrob, který oslovuji jménem a hrob, kterému vyprávím o svém životě. Anonymní kupa hlíny s pár kytkama a neuvěřitelným srdcem skrytým v té hlíně. Srdcem, které mi na světě bylo asi nejblíž, srdcem, které tu bilo pro mě a já byla pro něj tím čím ono pro mě – vším…

            Vzpomínám jak jsem v hlubokém pravěku na gymplu přišla do třídy po jarních prázdninách, pozdě a s rozesmátou tváří. A na lavici s rudýma očima seděl třídní a lavice jenom němě zíraly na moje nepatřičné veselí. Je to už moc let… Jak dlouho vlastně, Jirko? Při podobné nehodě tvoje sestra přišla o dva sourozence a rodiče o dvě už vychované chlouby, a zbyl jim jenom benjamínek, který zůstal najednou na světě sám… Já nepřišla jenom o spolužáka, ve mě společně s tebou definitivně umřelo dětství. Bylo to podobné neštěstí – během pár vteřin skončila spousta mladých životů, a každý můj známý ztratil alespoň jednoho známého, jednoho spolužáka, jednoho kamaráda. Pompézní mše v Máří Magdaléně ve Varech pro celý okres, soukromé pohřby bez přítomnosti médií a spolužáků a kamarádů, novináři nimrající se v soudním procesu s přeživsím řidičem – k čemu to všechno? Ta díra se nezaletuje, nezašije, nezacelí. Člověk se jenom naučí s tou dírou žít.

Advertisements