Školení napříč třemi týmy, napříč třemi zeměmi. Celkem pohoda. Pár si nás vezme noťasy, ať vypadáme vytíženěji, všichni ale spokojeně sedíme a popíjíme kafčo, hrajeme si s tužkou, hongáme nohama a jinak odborně lelkujeme.

         Já přijdu samozřejmě až mezi posledníma, obhlídnu stav volných židlí a sednu si na roh ob dvě židle vedle mého oblíbeného B., ten se na mě otočí, pozdraví a hned začne vysvětlovat, že řeší nejtěžší problémy, má nejvíc práce a vůbec je nejnepostradatelnější (a proto už 15 minut sedí, čumí do zdi a čeká, až školení začne). Já kývnu, začnu náležitě veledůležitě vyplňovat jednu survey a odpovídám spíš jenom mručením než jednoslovnými skřeky. Dorazí švýcarská kolegyně a chce si sednout na volnou židli vedle B., ten šáhne svou medvědí prackou na opěradlo a pronese: „Promiň, tady sedí manželka.“ Slečna pokrčí rameny a sedne si vedle mě, bez jediného slova. Ne ale já: „Prosimtě, já ti špatně rozuměla, kdo že tam sedí?“ – „Manželka.“ – „Ne, fakt, promiň, já ti nerozumim, ještě jednou. Kdo?“ – „Manželka.“ – „????“ – „Ten tvůj pohled stojí za to. Tereza, my si tak říkáme – pracovní manželé.“

         Není to tak dávno co mi stejnej B. vysvětloval něco v duchu, že ´Gábina říkala Marcele, že on balí Terezu (dnes už pracovní manželku, takže se balení asi povedlo…), ale že Tereza miluje Tomáše a Tomáš chodí s Lenkou a Lenka je okouzlená právě B. a z tohoto konkurenčního důvodu Tomáš nesnáší B.´. Ani tenkrát, ani později jsem nepochopila kdo koho miluje, vím jenom, že na tuhle vtipnou historku, jejíž pointou bylo ´všichni obdivují a milují B.´ jsem si povzdechla: „Jak na střední.“, a B. nakvašeně odkráčel, protože jsem opět nerozšířila řadu ´všechny ženy milují B´. Taky jsem si říkala, že mamina dvou dětí, který táhne na pátej knížek, by určitě šířila po kanclu kdo koho miluje a nemiluje. Ale moje ego nikdy nedosahovalo B. egu ani po kotníky…

         Pracovní manželku jsem nijak nekomentovala, počkala jsem, až dotyčná šťastná vyvolená dorazí a po očku je sledovala. Poťouchle se smáli přeřekům školící, a snaživě se smáli jejím vtípkům, špitali si, hráli potajmu pod lavicí piškvorky a na všechny otázky do pléna kývali vědoucně hlavami ´vím, znám, umím´. No fakt – hotová střední škola. Svého času jsem s kamarádkou založila skautskou rodinu – ona manželka, já manžel, dohromady asi 35 dětí – sranda až na půdu! Fakt! Bylo nám ale 13 nebo tak nějak a celý vtip byl omezen jenom na zasvěcenou ´rodinu´. Oslovujeme se tak ještě i teď někdy, ale je to už jenom nostalgický soukromý vtípek, kterým ona chce většinou jenom nakrknout svého současného manžela. Není to poťouchlé uvádění okolí do rozpaků, které nevyvolává navíc žádné žádoucí reakce. Ale tak… Z toho co B. vyprávěl – na střední seděl někde za závojem svých mastných vlasů, neoblíbený, nezapojovaný, nevyhledávaný – asi si období těhle vtípků potřebuje dohnat. Nebo neví jak Terezu někam pozvat, tak své emoce ventiluje okázalým slovním humorem.

         V duchu střední školy čekám, kdy mi přijde lísteček ´na stropě je chleba´, ten měl taky vždycky úspěch.

Advertisements