Jsou věci na který si člověk nezvykne a je úplně jedno kolikrát je zažije a na jak moc blízkou kůži… Jsem ve věku, kdy se celkem nutně počítá s oznámeníma ´ženim se´, ´čekám dítě´, eventuálně ´rozvádim se´ a ´čekám třetí dítě´. Proč je můj mladý život ale i bohatý na oznámení ´ten je už po smrti´. Nemám ještě dost času na rozhovory ´a víš, kdo ještě umřel ? Možná těch oznámení objektivně nebylo tolik, ale i tak mi jich přijde víc než by bylo zdrávo…

            Jedno mají tihle mladí mrtví společnýho – první co mě napadne, když si je chci vybavit, je tvář rozšklebená v obrovskym upřímnym úsměvu. Druhá, že určitě nebyli blbí, ba naopak. Svině z nich nebyl taky ani jeden. Tak proč? Jirka z gymplu nás v už někdy v sekundě dostával do kolen tím, co naprogramoval, zatímco mi ostatní hráli miny. Tomáše a Honzu nemá cenu rozepisovat. A teď Michal…

            Vlastně k tomu taky není co dodat. Patřil k mý „druhý“ partě matfyzáků se kterejma jsem žila čtyři roky na koleji. Vždyť to jsou tři, čtyři roky společnýho života! Neviděli jsme se už dlouho, ale vzpomínám na ně a na naše společné večery moc ráda a věřím, že i kluci si vzpomenou. Luděk mi po čočce od maminky donesl litr domácí slivovice, pak čuměl, jak ve mě mizí na ex, a následně se mnou běhal kolem koleje. Tomáš s Markétou spolu spali. Čev a já jsme měli stejnej horoskop. S Aimanem jsme drželi ramadán, diskutovali o náboženstvích a učili se čarovat s kartama. S Ivanem jsme se učili srbsky a poslouchali nejhorší hudbu na světě. S Yassinem jsme věřili, že “Alláh do Čech nevidí”, tak se může chlastat beztrestně. S Andrejem jsme tiše vychutnávali výborný domácí moldavský vínečka a tančili na „sme mačky, sme mačky“. Společně jsme hráli Beng! nebo pokr, zapíjeli zkoušky (ať úspěšný nebo neúspěšný), konzultovali si bakalářky (kterým jsme si vzájemně nerozuměli), protestovali proti vyklizení Milady a vůbec sdíleli naše první samostatný roky ve velkym světě.

            Včera (by) měl Michal narozeniny – Tomáš mi psal, že Michal v únoru zemřel. Agresivní forma rakoviny, roční těžkej boj, kterej neměl šanci vyhrát a kterýmu podlehl. Věřim, proč bych nevěřila – tohle život dělá. Často. Není to vůbec fér. Byl to fantastickej kluk. A přesně těm to život dělá rád… Nechá lidi věřit, že mají před sebou krásný dlouhý životy, nechá je se absurdně dřít a pachtit se za nějakejma vyššíma ideálama, a pak si napochoduje s kosou a v černym hábitu a baví se jak ti co tu zůstali, neví s kym si teď na tomhle směšnym pískovišti hrát. Nač jsou všechna ta studia a poznání a snahy být lepším? Není to nakonec jedno a zbytečná energie? Stejně si přijde ten maník s kosou a neptá se jak jsi žil, co jsi dokázal, a co by jsi dokázat ještě mohl. Prostě si tě vezme a je mu jedno, jak jsi žil (a nebo nežil).

            Vzpomeňme si na všechny tyhle kamarády, co neměli šanci dokázat všechno, co chtěli. Vzpomeňme se na mě pokaždý, když máme pocit, že život je těžkej a zlej. Pokaždý, když pozvedáme číši a život je naopak skvělej. Pokaždý, když se babráme v nějakej emočních pitominách. Pokaždý, když cítíme, že žijeme a zoufale ještě nechceme jít

Reklamy