Já neříkám věty jako „Ve středu obědvám pozdě kvůli angličtině“, „V úterý můžu až po kytaře“, „Ve středu jezdim na kole“, „V pátek opouštím Prahu nejpozději v šest“. Můj život nemá harmonogram.

            Aspoň ne můj pražský, vysokoškolský a dospělý život ne. Na střední jsem měla přesný rozvrh hodin a potom denně koníček až dva, v týdenním rozvrhu byly zaneseny i odjezdy autobusů – zpoždění půl hodiny znamenalo zhroucení systému. Na vejšce jsem měla sice pevný rozvrh na semestr, ale víme, jak to chodí – tohle odpadne, tam se vám nechce protože nejste připravený a tuhle nejdete protože ztvrdnete v knihovně , hospodě nebo u seriálu. Večery byly úplně anarchické. Kdy chci, kam chci, s kym chci. Co pracuju – mám čas od-do v práci, relativně přesnou představu kdy budu obědvat a diář vyrezervovanej dva týdny dopředu. Ale pořád je v tom anarchie a nahodilost, která není jenom zdánlivá.

            Oproti vejšce sice už opět vím, kde budu zítra, ale to neznamená, že tam budu i příští čtvrtek, a kdyby náhodou, tak s jinejma lidma a z jiných důvodů. Je to moje pojetí poučky ´carpe diem´. Život se nedá zaškatulkovat a žít v hranicích a tabulkách a okýnkách. Když chci, tak jdu, když nechci, tak nejdu. To, že dneska chci jít cvičit ještě dlouho neznamená, že příští středu půjdu taky! V práci v kalendáři mám na jeden večer zanesenejch klidně i pět věcí – to jsou moje možnosti. Podle nálady proběhnu všema, nebo se na to vykašlu a půjdu si domů číst do vany. Nebo zavolám kamarádce mimo plán a vyrazíme na víno a pitu. No pressure, no rules, just as I wish! SPontánní a impulsivní a dle momentální nálady a chuti.

            Když jsem si zaplatila kurzy flamenga, tak jsem na ně (za ty prachy) samozřejmě chodila, a bavilo mě to! Flamengo je výborný, flamengo miluju a plánuju v něm pokračovat! Ale štvalo mě, že jsem na spoustu super akcí musela odmítat pozvání, protože ´mám flamengo jako každý úterý´… Kolik fajn večírků, posezení a divadel mi uteklo, jenom proto, že mě něco jeden den drželo. A je úplně jedno, že jsem tam chodila ráda a se super finskou kamarádkou a pak jsme s babama chodily na sklenku. Bylo to fakt super. Ale tu sklenku (nebýt flamenga) bychom mohly dát dřív nebo později – tak aby mi nevzala možnost toho divadla nebo kamaráda z Francie co tu je na jeden večer!

            Nechci se navážet do nikoho, kdo má škatulky a ví, kde bude ve tři odpoledne ve čtvrtek za tři měsíce. Já takhle žít nechci! Život má být překvapivý a má prostě plynout, ne se držet v korytech nějakýho plánu… Pak ztrácí své kouzlo a nespoutanost!

Advertisements