Bojím se Tvého hrobu. Už pár let jsem Tě na něm nebyla oplakávat. Chybíš mi. Čím dál tím méně, ale stále mi chybíš. Na výročí Tvé smrti jsem se válela s jiným v posteli a chvílemi na Tebe myslela, ale už ne smutně. Konečně po čtyřech letech jsem šla dál. Neměla jsem smutnit čtyři roky, normálně by se měl člověk, aspoň podle pánů profesorů, vyrovnat se ztrátou do roka nejdéle. Do dneška je pro mě téma sebevražda tabu. Ty si vzdal svůj život a dlouho jsem si myslela, že je to moje vina. Sebevražda je nejvyšší volní akt, kterého se jedinec může dopustit, píše se v odborných knížkách a já křičím nad touhle větou. Jen velmi silný jedinec se k tomu odváží. Znamenáš pro mě hodně. Nejspíš jsi jediný muž, kterého jsem kdy milovala. Koukala jsem na Tebe když jsi spal, když jsi slintal ze spaní, když jsi dělal nebezpečné věci. Měla jsem ráda to, jak ses na mě díval a jak jsi mě líbal. Nechci říkat nahlas, že jsem Tě milovala, protože naprostou a definitivní lásku zažijeme jen jednou za život. Je to konečný stav. Když někoho milujete, je to na pořád, nemůžeme jít dál a neuvěřitelně to bolí. A nechci se vzdát naděje, že jednou najdu někoho, koho budu milovat jako Tebe a kdo mě neopustí a bude prostě se mnou. Zklamal jsi mě nejvíc ze všech mužů v mém životě. Nikdy jsem Ti neřekla, jak moc Tě miluji a co pro mě znamenáš. Opil ses a vylezl příčku po příčce na osvětlovací věž, napsal esemesku, přelezl zábrádlí a skočil.

Zemřel jsi sám z hloupého důvodu a rezignovaně. Nikdy jsi nebyl ten typ, co se vzdává. Bojím se Tvého hrobu, protože nechci vidět Tvé jméno na náhrobku. Mám pocit, že jsi tu se mnou, jakkoliv je tahle fráze otřepaná. Chybíš mi.

Advertisements