Moje generace je užší pojem než bych si představovala, svojí generací myslím nás narozené, převážně jako mladší sourozence kolem roku 87. Naši rodiče měli plány a ideály o které krátce před naším (nebo i naším) narozením přišli. Tak se stalo, že jejich plány, touhy a přání přešly na nás. Většina z nás musela na vysokou, protože naši rodiče nemohli. Zahraničí, máme za sebou pobyty v cizích zemích, které byly delší než 14 dní, protože se do ciziny musíme podívat alespoň my. Revoluce, zlom nejen politický se dotknul nás všech i těch nejnižších vrstev ve společnosti. Někteří rodiče, přeci jen odešli za moře vydělávat peníze, což zapříčinilo, pokřivený pohled dětí na manželství a věrnost. Odešly i celé rodiny, jak ale mohlo dopadnout dítě, které bylo vytrženo z kořenů rodiny a své domoviny?

Když jsme se vymanili z vlivu našich rodičů a přestali se hádat za vlastní svobodu a usoudili jsme, že to všechno (od pobytu v cizině až po vysokou) byl dobrý nápad, začali jsme dospívat a ještě zpola plní ideálů jsme chtěli změnit pokrizový svět. Demonstrovali jsme za lepší školství a proti prasatům u koryt. Nic se nezměnilo. A dostalo se nám ponaučení. Nežijeme v komunismu. I komunisti byli schopni odstoupit, když se lid bouřil. V dnešní demokracii nikoho ovšem názor lidu nezajímá. Tak jsme ztratili ideály a většina z mého okolí, odešla do zahraničí natrvalo, protože nechtějí žít v demokratické zemi bez demokracie. Ti, co nemají sílu opustit rodinu, zůstali a mají strach o bydlení, práci a svůj život, protože ze dne na den se mohou vyměnit strany a žebrajícími v metru budeme my, revoluční děti.

80tky již stát zničil, přizpůsobil si je, aby drželi pusu a krok. Řada je na 90tkách. Snad se třeba jim povede změnit svět k lepšímu.

Advertisements