It´s time to move on. Ne, neumím anglicky, písnička, kterou poslouchám ve své „porozchodové fázi“. Všimni si těch uvozovek.

Vezmeme to popořadě.

Psala se léta páně… Ne ehrlich sagen… No nechce se mi do toho, ale už musím, ano tento blog je moje terapie, je to o něco levnější než psychiatrie či pobyt v Bohnicích.

Jak jste asi pochopili z mých dřívějších příspěvků, dlouho jsem se vinila ze smrti T. a dlouho se s tím srovnávala. Mým způsobem. Ubližování si, protože jsem si to zasloužila, prvním sexem, protože jsem potřebovala něco cítít a záchvaty úzkosti, protože jsem dlouho ignorovala svoje deprese, které vyústily ve fyzickou bolest.

Měla jsem frigidní období (dotkl se mě omylem chlap v tramvaji a mě se zvedal žaludek – doslova). Pak přišel L. Klučina, který nemá tušení o tom se je důvěrný vztah nebo jak by se měl chovat či jak někoho k sobě pustit i když by chtěl. Což mě malinko navnadilo po čtyřech letech frigidity. Můj mesiášský komplex byl aktivován, ale velmi mě zklamalo, když to došlo do stavu, že už ho nechci vídat a je mi cizí. Nicméně byl první chlap, kterého jsem nesrovnávala s T. A tak když jsem se posunula dál a zjistila, že L. je mrtvý ať žije nový XY.!, rozhodla jsem se, že začnu randit. Chápej nejsem škaredá a občas jsem i milá a velmi zřídka vtipná a tak se občas někdo pomátne a pozve mě na rande nebo chce číslo nebo tak. No, já prostě přestala odmítat.

Zašla jsem si na zelený čtrvtek do pivovaru a byl tam Stefan se svým perverzním kamarádem, který mě chtěl do trojky a po mém odmítnutí mě představil Stefanovi, já byla přiopilá a ani se mi nelíbil, ale ten večer jsem rozdala pro moji jazykovku několik vizitek a dvě telefonní čísla a svlékla jednoho klučinu do půl těla v pivnici, aniž bych se ho dotkla. Štefan mluvil anglicky a já ne, ale už nějakou dobu jsem sjížděla písničniku call me maybe (verze pro single ladies zde) a tak jsem si řekla, že sice je to crazy, ale číslo bych mu dát mohla. Ošklivý nebyl, sice impracticlly tall (ne opravdu neumím anglicky ani slovo, tak mi to odpusťte) ale proč vlastně ne. K tomu jsem dodala, že mám čas až v sobotu a bylo. Ze soboty tu už report je. Opravdu to ze začátku bylo o sexu. Dodržovala jsem si svá pravidla (nezůstávat do rána, neobtěžovat svými problémy, neptat se, nepsat a pod.). Dostala jsem přesně to, co jsem očekávala. Krásně jsem se oblékla, sjednotila spodní prádlo, aplikovala Pharmatax (jeho aplikace začala po několika paranoiách z těhotenství) a dala kondomy do kabelky, což bylo oceněno sice ne tolik jako podvazkový pás, ale ten jeho pohled byl neuvěřitelně egozvedající. Namátkou: Ráda vzpomínám na rozepínání mých šatů (jsou pozdrové a přes celá záda mají zip) a líbání mých zad kousek po kousíčku, dokonalá předehra nebo jak jsem ho trápila velmi pomalým tempem a on to ne a ne vydržet takže následovalo hození na postel, mé zalehnutí a řekněme náruživý sex. Také byla krásná ztráta jeho sebekontroly při orálním sexu, který jsem si po několika schůzkách vypilovala k dokonalosti a trápila ho větami: „I can go home, if you want.“ a pod. Nebudu to tu rozebírat do podrobností, protože nejsme na přiznání o sexu.  Dostala jsem přesně to, pro co jsem si k němu přišla. Přes týden jsem na něj nemyslela, ale když jsem byla s ním, myslela jsem jen na něj a náš „vztah“. Byl pro mě dostatečně uspokojující. Jenže pak se mi začal líbit jeho vzdych po dosažení orgasmu nebo vzdechy při sexu. Jeho výraz při orgasmu. Ano, byla jsem jak malé dítě, které poznává neuvěřitelný ráj lízátek (vyznělo to více perverzně, než jsem chtěla) s dokořán otevřenýma očima, protože chci všechno vidět tak jasně, jako by byl den. Pak jsem začala oceňovat, že mi představil kamaráda, že si pamatuje o mě cokoliv, co mu řeknu a že má starost, abych nenastydla.

Začátek konce: o své bývalé začal mluvit jako o své girlfriend. Nepustila jsem ho k sobě a šlo to do kytek. Probouzel ve mně velmi chaotické pocity. S muži většinou nevím, ale vyčkávám do rozhodnutí a pak jednám, tentokráte jsem jednala napřed. Na jednu stranu to šlo všechno velmi rychle: sex, snadné mluvení a pocit, že nechci být nikde jinde. POCIT, že jsem u něj na prvním místě, ale zároveň jsem začala tušit, že mi v životě nezůstane, protože na to nemá. Na mě ještě nemá a já nejsem připravená na něj.

Racionálně jsem rozhodla za oba, i když jsem si už dávno slíbila, že nebudu za nikoho nic rozhodovat. Poděkovala jsem mu za krásně strávený čas, popřála hezký zbytek života a vymazala jeho elektronickou existenci ze svých  elektronických vymožeností. A po čtyřech letech to tu bylo zase. BOLEST nad ztrátou člověka, kterého jsem měla opravdu ráda. PORANĚNÍ citů, ale následně i mého mužského EGA. A tak začal můj nový playlist na youtubu. Nejdřív jsem poslouchala Alanis, pak jsem přešla do naděje, že by něco mohl udělat, místo aby napsal ok (ano „rozešli“ jsme se na fb) písní od Rudimental smíchanou se soundtrackem z Great Gatsby obzvláště s písní Hearts a Mess a dneska jsem si poslechla Glorybox, která končí větou It´s time to move on. Chybí mi. Nejen on a jeho penis (asi v obráceném pořadí), ale i pocit, že jsem výjimečná, jeho jediná a že k němu patřím. Protože, ať si milé ženy, namlouváme, co chceme, my prostě chceme k někomu patřit a o někoho se starat. Neřekla jsem mu, jak to cítím, ani proč jsem se zachovala tak, jak jsem se zachovala. Vím, že jsem mu ublížila tolik jako on mě, ale prostě se z mého pohledu rozhodl, aniž by o tom věděl větou, která začínala „My girlfriend…“. Já jen byla ta silnější, která to dotáhla do konce a udělala jsem to, co jsme udělat museli. Nechtělo se mi a domnívám se, že ani jemu. Nic netrvá věčně (ano strašná fráze) a bylo by fajn, kdybychom v tom jeho bytě zůstali napořád bezstarostní a vychutnávající TEN okamžik, ale…

Šla bych do toho znovu.

Proč ty odkazy v textu? protože moji milí, všechno TO tu už bylo. Už jiní zažili, to co zažíváme my. Protože žít bolí. Protože je nutné někdy zavřít oči a skočit, abychom byli šťastní, i když jen na pár hodin týdně. Všechno má svůj důvod a neměli bychom se bránit a prostě žít!

Advertisements