Není to tak dlouho, co jsem jela autobusem a jedna spolucestující se se mnou dala do řeči. Byla menší, lépe oblečená a řekněme od pohledu velmi přísná. Měla jsem ji za trošku pomatenou vzhledem k nehodící se plátěné tašce pod našima nohama, která byla plná novin. Rozená Češka, která se provdala rovněž za Čecha a měla s ním tři děti. Jak už to u nás v Čechách bývá zvykem muž ji bral jako samozřejmost a tak se občas pochlapil a jednu ji mezi řečí ubalil. Toto manželství skončilo rozvodem. Nějakou dobu byla sama v socialistické republice se třemi dětmi a mizerným vzděláním. Rodiče zemřeli ještě, než se vdala. Karlovy Vary, kam jsme mířily, ovšem byly a jsou plné cizinců a nejen Rusů jak se mnozí domnívají. A tak se stalo, že když nenašla oporu v rodičích, měla ji v ženě, která byla bezdětná a rozená Němka. Pohybovala se po Varech a hledala východisko z bezvýchodné situace. Jednoho večera narazila na jednoho Rakušana, který si ji po několika málo hodinách chtěl vzít. Ne z lásky šílené ale čistě z ekonomických důvodů. A tak naše milá spolucestující dala na radu své kvočny, která ji měla pod křídly a v´85 začala vyřizovat papíry potřebné ke svatbě v Rakousku. Těžko říci co všechno musela obětovat pro jejich získání, nicméně po dvou letech se jí to povedlo. Provdala se do Rakouska. Děti postupně dostudovaly, nejmladšího syna si vzala rovnou s sebou, zbylí dva, dcera se synem za ní přijeli v následujících letech. Vystudovala školu v Rakousku a do důchodu pracovala jako učitelka. S manželem nemanželem se rozvedli po dvou letech, aniž by spolu žili. Mladší syn si založil restauraci. Starší dělal kdesi ve stavebnictví a pořídil si dvě děti a dcera je kariéristka, která děti nechce. Mladší syn, který si založil restauraci, se oženil a pomalu s přibývajícími penězi chtěl zažít trošku adrenalinu. Na každé výročí svatby skákal s manželkou ze tří tisíc z letadla. Jezdili divokou vodu a samozřejmě menší dovolené jako Alpy a podobně byly na místě. Je až ironie osudu, že zemřel ve třiceti letech se svou těhotnou manželkou při automobilové nehodě. Naše cestující z toho skončila na nějakou dobu v nemocnici. Dnes žije ve Vídni. Už nikdy se nevdala a přítele už také nikdy neměla. Stará se o vnoučata a založenou restauraci. Platí si byt na kolonádě, kam jezdí dvakrát do roka na týden až dva a doma má ve Vídni kdesi vcentru. Dostala jsem od ní vizitku, abych se občas ozvala a popřípadě si udělala do Vídně výlet.
Druhá žena, která mi vyprávěla svůj „životní příběh“ je velmi šťastná žena od pohledu, je spokojená s mužem, se kterým je třicet let skoro na den přesně. Má s ním dvě dcery. Kdysi dávno měla kamarádku, která byla zasnoubená. Bohužel kamarádka nebyla moc akční a když její snoubenec chtěl něco podniknout tak s ním šla ona. Dvakrát o prázdninách a pak ho potkala ještě v listopadu, kdy ji pozval už jako nesnoubenec na svatbu kamaráda. Doma by ji samozřejmě nepustili tak se sestrou vymyslela krytí, které těsně před odchodem padlo. Je katolička a jak my Češi tušíme, leč nevíme, náboženství se dědí po rodičích. Vždy před odchodem ji bylo dáváno požehnání tenkrát na to požehnání pro jistotu ani nečekala. Když se druhého dne vrátila i s ním tak její otec šel do jedné místnosti s nesnoubencem a ona se svou matkou. Ona se snažila lhát a zapírat on se tomu postavil jako chlap a přiznal barvu i to že to s ní myslí vážně. Oba dostali facku na každou tvář a bylo vymalováno. Za dva měsíce se otec ptal nesnoubence, zda to opravdu s ní myslí vážně a on si ji za dva měsíce vzal. Dodnes jsou spolu a, i když bydlí přes dvacet let na tom samém místě, i když on pracuje třicet let ve stejné firmě na té samé pozici, jsou šťastní již od pohledu. Oni dva vytváří teplo domova, což člověk pocítí hned, jakmile vejde k nim do bytu. Žádné manželství není bez mráčků, ale oba si zvykli vše řešit jako pár, což dneska bohužel už nefunguje. Jednou jsem ji přiznala, že nechápu, jak to ženy před několika desítkami let zvládaly bez automatické pračky a papírových plen a večer ještě potěšit manžela. Ona mi odpověděla, že si musím najít muže, se kterým to bude větší relax než spánek, že ona to tak měla a že pak šlo zvládat ještě mnohem víc věcí.
Až se v jejich letech ohlédneme zpět, co uvidíme? Nevyužité šance, které nás mohly vynést do sedmého nebe šťastný život žitý na maximum? Člověk nemůže mít všechno, přijde čas, kdy se budeme muset rozhodnout, kterou cestou půjdeme. S naším srdcem nebo rozumem? Je jediná jistota, láska je naše zkáza. I když prožijeme život tak, že se jí bráníme nakonec zemře někdo, koho milujeme a to působí větší bolest, než někdo kdo nám ublíží a jde dál. Z toho se dá oklepat, ale ze smrti svého manžela, dítěte, milence, dětské lásky, kamarádů či rodičů se neoklepeme nikdy. Lidé, které milujeme, nám chybí a chybět budou navždy. Jediné co nám zůstane, jsou vzpomínky, které se časem zdeformují a pro nás moderní společnost tu bude pár natočených videí a fotek. Zkusme si udělat ty nejlepší vzpomínky s lidmi, které milujeme, protože to zakrátko bude to nejlepší, co nám zbude.

Reklamy