Intelektuálka si sem tam otevře flašku a dá si po práci decku dvě tři. Nechápala jsem, co na tom vidí a celkem se mi to příčilo. (Ne, že bych ji odsuzovala, jen vzhledem k mému zvláštnímu dětství s otcem alkoholikem, nevidím ráda, když lidi pijí o samotě obzvlášť, když je to moje rodina.) Otevřela jsem si flašku a dala pár rad, které nejspíš neměly přijít, ale které možná pomohly. A pak napsal. Vím, že nedokáži být přítel, když už je jasno. Najednou jsem bezradná. Sex nebude, ale jediný účinek, který to na mě má je ten, že poslouchám Jareda. Nechci být přítel, ale vím, že za těchto podmínek nemůžu být nic. Skončili jsme. Já to vím. Je čas se posunout dál a já to vím. Po flašce bílého muškátu je mi dobře. Otevřu flašku, 50 odstínů čehosi a youtube. Vražedná kombinace, protože Vás to nutí k zamyšlení. Nad sebou, nad ním (vždycky je nějaké NÍM) a nad tím vším a všemi ostatními. Milovala jsem někdy? Byla jsem někdy milována? A budu? Chce se mi křičet a já zakřičím, protože život je příliš krátký. Proč bychom dělali něco, co nechceme? Vzmužit se a jít tomu štěstíčku naproti, tak určitě. Chvilka pro mě. Ne není to vyprávění o redtube.com nebo freevideo.cz ale o tom, že se občas musíme zastavit a pohlédnout na sebe do zrcadla a říct nahlas, co chceme. Co hůř. Musíme si to přiznat a jít si za tím, protože tahle šance může být naše poslední. Mám strach. Strach je o tom aby se překonal. Zavřu oči. Skočím. Musím!

Reklamy