Je to 45 let od násilného ukončení Pražského jara, je to 45 let od záchrany našeho upadajícího socialismu pěti spřátelenými vojsky Varšavské smlouvy…  Není to ještě ani 25 let od revoluce a pádu systému, který jenom dovolil, aby se bahno vyvalilo na povrch a schopní a slušní lidé byly tím bahnem v lepším případě vytlačení mimo rybníček, v horším zadušeni. Je to příznačné, že právě dnes se na stránkách českých i zahraničních periodik dočítáme, že „Český prezident se chová jako opilý hrubý dělník v kavárně plné intelektuálů“ (a že bohužel vyhrává, jak to v takových situacích často bývá).

           Vlastně celý můj život vesměs celý národ žehrá na politiku. Mnozí rezignovali a nechodí k volbám nikdy a vůbec, což osobně chápu jako nechutný alibismus, Pilát si umyl ruce a aspoň konal, tito lidé nekonají a ještě mají pocit, že se mohou dívat svrchu na nás volící – oni s tím nic nemají. A skutečně nemají? U prezidentských voleb jsem sama křičela, že nejít ve druhém kole volit (z jakýchkoli důvodů) se rovná dát hlas Zemanovi. Kolik těhle levicově smýšlejících alibistů bylo překvapeno, že ten gumák fakt vyhrál. To oni nechtěli. Ale když s tím něco udělat mohli, tak nehli prstíčkem. Já sama svou občanskou povinnost nesplnila jenom jednou. Jak naložím s nadcházejícíma volbama je otázka, co mě bude asi ještě chvíli strašit. Uvidíme, co kandidátka nabídne.

           Jedno je jasné – Milošek vyjebal s celou politickou scénou a teď si onanisticky a škodolibě mne ručičky: „To máte za to, že ste mě před deseti lety vyhnali do exilu, křupani městský“. Jasný je, že Livia svou trafiku nakonec dostane. A ještě jedno je jasné – komplot Vašík a Bobo mi zatím přijde jako výsměch všemu … Chybí mi slovo. Výsměch všemu. Smích mě přejde, až ruku v ruce vkráčí s křivými falešnými úsměvy do sněmovny a onanisticky si zamnou ručičkama: „Konečně“, vydechne ona, „opět“, odvětí on. 

           Co k tomu říct. Není totiž co. Slova jsou vyprázdněná a nám všem zbývají jenom oči pro pláč. Snad jen – nezapomeňme, co se před 45 lety stalo a nedopusťme, ať se 20. století ve své hrůznosti zopakuje! Ale – zrůdnost 20. století umožnila tolik krásných věcí. Možná je potřeba dát Miloškovi s Vašíkem jenom prostor, aby se v lidech zase probudila lidská síla…

Advertisements