Nedávno jsem na celkem zajímavym blogu narazila na anketu/úvahu “co je to intimita”. Zaujal mě hlavně závěrečný povzdech, že sex zminilo úplně minimum tázanych. Ač sama nejsem žádná rajda, taky bych sex nezmínila jako věc, která vztah dělá skutečně intimním.

Uragán se mnou souhlasil – intimitu dělil na tělesnou a emoční. Tělesná je jasná; a jasně, že sex je taky výpovědí o sounáležitosti ne jenom dvou těl, ale i duší. A emoční je právě ta, kvůli které ve vztazích končíme všichni. Je to vrcholná forma sdílení. Sama bych jmenovala věci jako společné čistění zubů (a u toho skrz pěnu na bradě domlouvání časovýho plánu na nadcházející den), přirozená nahota (jestli spolu páry spí, proč je pro tolik z nich nepřirozené být spolu nazí i mimo sex?), pošťuchování se u společného oplachování nádobí… Noc strávená v objetí, líbaní, hodiny a hodiny povídání si, schopnost zasmát se společně nějakému kiksu, trávit večer společně každý sám (každý s vlastní knížkou nebo u bezduché hry na počítači například)… Pak to jsou bezpochyby věci jako překonaná (první) střevní chřipka, co partnery sblíží, nebo nějaká krize v rodině jednoho nebo druhého. (Populární v této kategorii je otázka: “Už před sebou prdíte?”)

Co dělá vztah skutečně intimním, jsou drobnosti, které jsou důvěrné, co se nedají sdílet ani milionem slov a instruktážním videem… Jsou to malé radosti, úšklebky, zážitky a osobité asociace, které tu dvojici vyčleňují od ostatních. Izolují je do vlastního světa, do kterého mají všichni ostatní přistup uzavřený.

Reklamy