Je málem úsměvné, jakou vlnu rekcí si dnes na FB mezi mými FB-přáteli vyžádal včerejší článek z idnes.cz ´Další mrtvice z antikoncepce. Zaveďme předběžná vyšetření, volají experti´ ! Sdílí to každý druhý, napříc gendrem, věkem i vzděláním. Téma je samozřejmě neúsměvné a určitě by zasloužilo více pozornosti, než se mu běžně věnuje. Co považuji za úsměvné jsou ale komentáře a reakce, které se na článek nalepují.

         Zobecněně by se dalo říct, že chlapi píšou “Hormonální antikoncepce je nejlepší věc na světě, škodí tak málo ženskejm, tak nechápu, proč se o tom furt mluví” – jasně, že to je pro pány pohodlné (ale to ono i pro ženský, když se bavíme čistě o rovině sexu). Naštěstí tenhle názor neprezentujou všichni a i ti, co ano, nepůsobí nijak militantně a dogmaticky.

         Co mě spíš zarazilo byl tento názor z úst gynekologa. Hledám nového doktora v Praze, upřednostňuji muže před ženou, na poliklinice kam chodím, jakýsi gynekolog nabírá nové pacientky – proč ho nezkusit, že? Pan doktor je mladej a fešák a vtipnej – přesně takovej, jakej by gynekolog měl mít zakázáno být… Prohlídka byla určitě netrapná, málem příjemná, sono vaječníků mi jako první doktor popsal a vysvětlil, a za to mu patří hodně plusových bodů! Na můj dotaz po nehormonální antikoncepci (a ne kondomech) se na mě podíval jako by mi nerozuměl: “Když po mě nechcete prášky, co tu teda děláte? Jak jinak vám můžu pomoct”? Povinné gynekologické prohlídky jsou povinné z nějakého důvodu, zastřešujícím pojmem tohoto důvodu je ´prevence´! Tak jak se mě sakra může zeptat co po něm chci? Když jsem trvala na tom, že prášky nechci a kondomy jsou omezující, jestli není něco nového na scéně, na co by mě upozornil, tak se (domněle vtipně) zeptat: “Sterilizace by přicházela v úvahu, nebo chcete děti?” Smál se u toho a upřímně věřím, že to myslel jako vtip. Nicméně myslím, že tohle je ale vtip, který si gynekolog může maximálně odvážně myslet. I kdyby nebylo vtipu – doktor, co má pocit, že vyjma HA mi nemá co nabídnout, mi skutečně nemá co nabídnout. Stejně jako pro mě nebyl ten, kterého jsem zkoušela před tímhle, při vstupním pohovoru se mě zeptal: “Kolik za sebou máte potratů?” stejným tónem jako se ptal na první menstruaci. Taky doktor, co mi nenabízí to, co já potřebuju. Problém vyhovujícího gynekologa ale odpusťmě, to sem nepatří.

         Ženské reakce můžeme obecně rozdělit na směr ´já prášky neberu, mě se to netýká´ a na ´prášky beru 20 let a nikdy mi nic neudělaly, prostě měly mít jinou značku a nic by nehrozilo´. Tyhle reakce mi úsměvné už opět nepřijdou – spíš si říkám, že ženy jsou nakonec mnohem necitelnější, než ti muži… Není to alarmující?

         Každá žena (eventuelně každý pár) má svaté právo vybrat si antikoncepci (včetně té hormonální) co mu vyhovuje a stejně tak se svobodně rozhodnout ve věci potratů (je tak nastavený zákon, já s tím můžu leda nesouhlasit). Co mi na celé této diskuzi vadí a chybí je jistá možnost volby.

         Nervózní patnáctileté dívka z první návštěvy gynekologa odchází s receptem v kapse aniž by byla informovaná, co to udělá s jejím tělem nebo s její psychikou. Naopak jí je obšírně vysvětleno, že jí prášky zbaví akné, že bude menstruovat na hodinu přesně a že má svůj sexuální život plně ve svých rukou – receptem dostává vlastně povolení k nezřízenému sexuálnímu experimentování. Na kolik je patnáctiletá dívka dospělá, na kolik je schopná tohle všechno zpracovat a nějak zodpovědně se k tomu postavit? Nebo jinak – na kolik je většinou ne moc starší první (sexuální) přítel schopný a ochotný na téma druhu antikoncepce diskutovat. Většinou hned po první noci přichází vlastně povel: “Budeš brát prášky” a ta zmatená dívka si pro prášky jde. Proč by nešla? Je k tomu vychovaná generací hipís, časopisem Bravo i staršími kamarádkami. Všichni přece berou prášky, je to úplně běžné, normální a navíc zdravé! A navíc je tu možná riziko, že by ji nechal a našel si nějakou, co je pokrokovější, a ty prášky brát bude.

          Je skutečně malé procento těch, co se prášků zbaví, protože přiberou 20 kilo a nebo se z nich stanou totální uzlíčky hormonů a nervů. Ale jak někdo může rozhodnout, že tohle malé procento nestojí za pozornost? A jak vůbec víme, že to těm ostatním procentům neubližuje – jenom proto, že ten průvodní jev není tak zřetelně pozorovatelný? Nebylo by rozumné té patnáctileté dívce aspoň změřit tlak, odebrat krev a zeptat se na rodinou anamnézu a pak teprve rozhodnout zda vůbec jsou prášky pro ni vhodným řešení?

Reklamy