24.8.2013, Pacov

                Fantastický dárek od Aničky, akce nakonec vypadala jinak než jsme si asi plánovaly. Měla to být dámská jízda s Nohavicou a přespáváním na chatě u Aniččinýho strejdy. Jenomže strejda se akorát balil na odlet do Afriky za svou milovanou Briketou a chatu nám nepůjčil. Holky mě vyzvedly u Uragána a nad kávou a vodnicí jsme se trochu zdrželi, takže jsme do Pacova dojely až po začátku koncertu, ne nějak zásadně, ale stejně, že. I co se přespání týče se nás ujal Uragán, ve dvě v noci po návratu nám griloval maso a tu dámskou jízdu jsme nakonec málem měli, dámskou jízdu s chlapem holt – spát jsme šli se svítáním a vstáváli jsme k obědu. Výborná akce, moc děkuju  Aničko, Danielo i Uragáne =o)

                Do Pacova jsme dojely o půl hodiny později, vyběhly na kopec na nádvoří hrádečku, kde je radnice a úřad. Hned u brány jsme se zarazily – ti co chtěli koncert poslouchat s točenym pivínkem v ruce stáli za branou a černí bodygardi je nepustili na nadvoří. Za branou byly rozestavěné židličky na kterých seděli solidní lidičky – přišly jsme akorát do Cukrářské Bossa Novy a NIKDO nezpíval, nikdo se nepokývával do rytmu, nikdo nedělal nic. Co to je za publikum? Našla jsem záchodky, které díky jízdě na čas cestou zapovězeny a vracela jsem se už do Svatební, písničku uvedl Nohavica stylově – když odpoledne zvučeli, vyrušili svatbu a písničku novomanželům v rámci zvučení darovali jako dar na společnou cestu a teď večer vyzval všechny páry ať si své sliby v písni připomenou. Publikum se možná i usmálo, možná i někdo někoho chytil za packu, ale odezva opět veškerá žádná… Co to je za suchý publikum? Anička cestou ze záchodu našla lepší místa na utáboření. Krásně jsme viděly, mohly jsme sedět nebo stát, publikum ať si hukne… Písničky jsme si každá prožívala spíše niterně, protože když ani Hlídač krav a Pochod marodů publikum nerozezpívali – není už šance, že by se suchaři chytili… Do mé oblíbené lyrické básně Zatím co se koupeš se symbolicky rozezněly zvony. Kouzelnou chvíli Nohavica prodloužil politickým okénkem, kdy jsem konečně cítila nějakou společnou náladu v publiku a kdy si já sama chvíli připadala jako na polozakázaném normalizačním koncertě ve sklepě vysokoškolských kolejí. Náladu navodil novou písní Sako ze Sametu a udržel jí hitem Pane prezidente, chyběl jenom zvuk cinkajících klíčů… Trochu líto mi bylo, že skončil vlastně na vteřinu přesně – mluvené slovo mezi písničkami znělo tak spontánně a ono asi ne – byla by to fakt hodně podezřelá náhoda, kdyby se mu to povedlo takhle a vteřinu… Při přídavku Mám jizvu na rtu jsem se melancholicky zamyslela – jak hrozná musela být doba minulá, když i lidé jako Nohavica morálně upadli? Jasně, vydírání rodinou je sviňárna, ale stejně – jsem mladá, nepamatuju si nic a fantasie mi nestačí na pochopení toho v čem vyrůstali a žili naši rodiče…

                Koncert jsem si nakonec moc užila – i přes některé rychlejší tóny, atmosféra byla spíše klidnější, písničky vesměs intelektuálštější a prožitky niteně intimní. Ale pravda – těšila jsem se na sdílenou atmosféru a halasné halekání do noci. Při odjezdu jsme tomu přišly na kloub – Pacov je už na Vysočině. Má rodná Vysočina je vyznačuje téměř stoprocentní koncentrovaností osob ´co by tomu řekli lidi´, takže nějaká naděje, že by někdo zpíval, plácal rukama a smál se nahlas byla opravdu hodně mimo mísu…

Advertisements