Byla jsem se projít se psem. V rodině jsme jich měli několik. Byl to vždy stejný okruh. Dolů za dvojdomky kolem chátrající firmy na cosi. Cestou je sídlo zbohatlíků, normální rodinný dům a dvě zahrádky. Jedna je stále stejně zarostlá jako před x-lety. Pod viaduktem na kterém jezdí vlaky a kde se jednou náš bígl rozhodl, že není dostatečně vyvenčen a na protest si sedl na koleje a málem ho přejel vlak (viděl ho, jen mi potřeboval dát najevo, jak moc je nespokojen), uvidíte náš maloměšťácký potok, který protéká zámeckým parkem, kolem staronového pivovaru a dál kamsi do lesa. Naše potápky tam většinou zahučeli hned, sotva byly vypušteny. Prosekáte se keři až k železné lávce. Za lávkou se můžete dát do neuvěřitelného kopce na průmyslovou zónu, kde randí prostitutky, dealeři a omladina se špekem a s právě uschlým inkoustem na řidičáku nebo do dalšího křoví vlevo, přeskočíte potůček výtekajícího z popílkového rybníčku a jdete dnes již po opraveném a zpěvněném břehu naháněcího kanálu k pivovaru. Omámí Vás vůně lesa a sladkých růžových květů. Když jsem byla v pubertě chodívali jsme tam s kamarádkou, lezli po rozbořených hrázích a rochnili se po kolena v potůčku a hledali zkameněliny. Do těch lesů jezdil trénovat sexy kamarád kamarádky na terénním kole, jednou jsme ho tam nááááááhodou potkali. Cestou dál se dostanete až k nádraží, kde jsou před silnicí pokáceny stromy, které přidají svou vůni. Pohledem vlevo mrknete na věž ze které si skočil T. Jeho rodiče musí kolem jezdit každý den do práce a dneska mě napadlo, kdy na to přestali myslet, jestli vůbec. Je jiná než si pamatuji a co jsem se jí nakreslila. Směrem k nádraží byla betonová suť na které jsem měla nejedno romantické rande. Dál po silnici narazíte na hospodu zavřenou hygienou, kde jsme měli mazec. Naproti ní přes koleje v lese je placatý velký kámen, kam jsme po tajnu chodili se sestrou kouřit. Když se dáte druhým směrem od nádraží, ještě před pár lety byste viděli most, nadchod postavený kvůli dnes již zkrachovalé nebo velmi provoz-omezené firmě. Na něm jsem vysedávala ve svých pubertálních depresí, hltala prach z kolejiště, protože mi to připomínalo vůni cestování. Vyryla jsem na něj svoje jméno a slíbila si, že jedním tím vlakem odjedu hodně daleko. A tak se i stalo, jela jsem jím do Německa na půl roku. Jako malá jsem tam se sestřenicemi jezdila na kole od babičky a dědy, se kterými dneska nevycházím, projeli jsme mezi lampou a stromem, objeli druhý strom zprava a třetí zleva, z každého jsme museli utrhnout za jízdy list, odhodili kola a běželi nahoru zamávat na strojvedoucího. Ti hodní nám zatroubili. Pokud se vydáte do kopce po pravé straně uvidíte stále stejně vypadající gymnázium, které jsem měla tu čest navštěvovat osm let. Za velmi místně slavným hotelem je pajzlík, kam jsme chodili o hodinách volna na fotbálek a pivko. Kousek dál jsou schody, kde jsme se spolužačkama kouřili a byly tvrdý holky a kluci tam seděli s námi a říkali nám, jaký jsme prasata a že smrdíme. Svítilo sluníčko a cesta ze školy nám někdy trvala i tři hodiny.

Vzpomínek na domov mám hodně. Těch zlých, hustých ale hlavně těch dobrých. A to je to místo, kde chci jednou zemřít jako stará zapšklá baba, nadávající na tu mladou generaci.

Advertisements