V aktuálním čísle Respektu (č. 35/2013) vyšel článek Nejen sedmnáctileté čekatelky od Ivany Svobodové, článek který mě oslovil tolika možnými způsoby! Dvě stránky textu mi běžně nezabírají celý den… Tady mi každý odstavec zvedl tlak natolik, že jsem musela časopis odložit a pokračovat později. Ta rétorika! Ty obraty! Ta nekritická láska ke Straně! Ta naivní a slepá důvěra v čistotu a novotu a změnu! To spojení se „nás pracujících“ proti těm městskejm kapitalistům! Mladé slečny, které se nechají na diskotéce sbalit obstarožním seladonem na větu „za komunismu bylo líp“ a pak mu zkratkou přes postel spěchají na schůzi Strany? Děti vstupující do Strany, protože jim to poradila babička? (Nemůžu si odpustit rýpnutí – babička si ještě pamatuje, jak těžko se žilo těm, co nevstoupili…) IT-specialista, co miluje Kubu, protože je bezpečná? (Pokud nejste blbý a nechcete tam šířit samizdat…) Realitní makléř co zakládá buňky Strany na vesnici a těší se na pracovní brigádu o víkendu? Syn posledního komunistickýho premiéra na prvních místech kandidátky? Schopnost na otázku po financování Strany s klidným srdcem říct: „Je mi to jedno“?

         Jak ještě víc by se tohle šílenství mohlo podobat roku 1921 a letech bezprostředně následujících? Lidé taky hromadně vstupovali do Strany a bezmezně věřili lepším zítřkům. Kolik jich v té Straně ale zůstalo i po pominutí prvotní euforické fáze? A kolik lidí by za tu Stranu dýchalo v roce 1989? To i ten nejnaivnější zaslepenec musel vědět o zvěrstvech z uranových dolů, o persekucích intelektuálů/šlechticů/postižených/tuláků… Kolik straníků se nadšeně účastnilo sobotních brigád ´Za čistší sídliště´ i poslední sobotu před pádem režimu?

         Mám pocit, že podobnosti se začátkem 20. století bychom našli ale víc. 1918 jsme jako jeden z prvních států přiklepli ženám hlasovací právo; na začátku tohoto století o svoje práva bojují homosexuálové. Vývojový technici komunikace by se mnou asi nesouhlasili – ale v období mezi světovými válkami se do každé domácnosti nově dostávalo rádio, dnes to jsou tablety a chytré brýle – tak revoluční způsoby přenosu dat, že nutně mění uvažování lidí a společnost jako takovou. Vliv techniky nutně ovlivňuje umění – futurismus jsme již měli, naše nové umělecké způsoby nemají ještě pojmenování, ale je jasné, že experimenty co můžeme pozorovat, jsou konečně nové a vykrádají již ověřené novými způsoby. Pocit odcizení a ztráty Boha roku 1900 je živý v každém z nás celé krásné 20. století, ale s FB a přenesením komunikace do virtuálního světa je tento problém palčivější, než kdy byl.

         Asi by se toho našlo víc, ale není to potřeba – nic nového pod Sluncem. Dějiny se pořád opakují, lidé jsou stále stejní, stále děláme stejné chyby, točíme se v kruzích. A jsme znovu a znovu překvapení, že stejná rovnice vychází stejně a stejně a stejně, pořád znovu a znovu stejně.

         V tom případě mám děsivou zprávu – Milošek je maximálně Claudius; na Nerona, který naši upadající společnost ukončí v ohni a dýmu se můžeme ještě těšit…

Reklamy