Není to tak dávno, 27.6., co jsme měli celoněmecký teambuilding. Koktejly na účet firmy jsou něco na co budu vzpomínat ještě dlouho! Většina se najedla, napila a odešla, po deváté hodině nás už zůstalo jenom zdravé jádro. Hráli jsme karty, pili, smáli se. Kolem půlnoci nás zůstalo ještě zdravější jádro, bohužel tohle jádro začalo tančit… Chvíli jsem ještě stála povýšeně s koktejlem u stolku, ale pak jsem se pod heslem “zapadnout do kolektivu”začala vlnit v rytmu rapu a popu taky. Jediní dva kdo se nezapojíli byli Tomáš a Aneta, stáli u baru a povídali si, bylo mi to divné – Aneta je ten typ, co by tančil jako první… O půl druhé jsme vypili budget a já odmítla platit za vodu, kterou jsem potřebovala kvůli nechtěnému pohybu. Vzpomínka zapomenuta.

         Ve středu 4.9. firemní hospoda, Aneta na jedné straně stolu řve v hysterickém smíchu, popel z cigarety sype všemi směry, a na druhé straně sedí Tomáš vedle mě a bavíme se s Dagmar o ideálním věku pro založení rodiny. Aneta nenápadně posouvající topinky k Tomášovi není nijak zarážející – Tomáš je popelnice co dojíždí po všech…

         Dneska si jdu takhle do práce, mžourám očima na sluníčko a zarazím se – pár kroků přede mnou Tomáš a za ruku si vede Anetu, na semaforech se zastaví, on jí pohladí zadek, zelená, pokračujou dál za ruku. Já nevám jak reagovat, protože v práci se chovají jako vždycky, protože je to zjevně zatím jejich tajemství. Jdu pár kroků za nimi, koukám jako na mobil a nenápadně čekám, jak se budou chovat při vstupu do budovy. Za rohem se mi málem ztratí, potkají další kolegyně, pustí se, elegantním půlkrokem udělají prostor mezi sebou a pokračují už každý zvlášť. Jako že nic. Ve výtahu nás je asi šest, oni stojí vedle sebe jako dva cizinci. Z výtahu Aneta vyrazí k sobě do kukaně, neotočí se, nic, Tomáš se baví s Yvettkou a taky jako že nic.

         Mám pocit, že si sebou nesu nějaké jejich tajemství. A káva chutná hořkosladce…

         Na dnešním teambuildiingu se na ně zaměřim 😉