Měla jsem být chlap a horník, tam si všichni všechno řeknou, rozbijou si hubu, pak se na to napijou, je čistej vzduch a fungujou jako dřív. A i když si právě chlapi mlátí držku, tak jeden druhýho strhne do škarpy, aby na něj nespadla lavina kamenů – až je jistý, že žijou, mlátí se dál. Pak ten panák a pak je klid.

                Ženský ne. Hezky si hňácaj svoje křivdičky, na přímý otázky odpovídaj „ale nééé, to já jen tak, to je dobrý, to je jasný“, za zádama sršej křivdu a blesky s hromama, falešně se usmějou a rozloučí se vroucným jidášovským polibkem na tvář. A jdou strhnout lavinu, kterou dobře míří na tu domnělou sokyni. Na „promiň“ se uraženě mlčí, na „co se stalo“ slyšíš „nic“.

                Je to fantasie – sedíme s kolegyní zády k sobě, obě si hýčkáme křivdičku a okázale mlčíme… Pohoda, že by se dala krájet! Asi se jdu rozhlídnout po volných místech v dolech…

Reklamy