Jiřina jela vlakem na letní dovolenou přes ROH. Na nádraží s kamrádkou Janou potkaly partičku vojáků. Obě byly radistky v armádě, byl tam jeden, kterému se Jiřina velmi zalíbila. Karel se nenechal jen tak odbýt a když přišel čas, aby holky nasedly do vlaku prosil a žadonil mnoha způsoby o adresu nebo alespoň jméno a přijmení. Jiřina se ovšem nechtěla jen tak lehce dát a tak ho ignorovala. Ovšem její dobrá kamarádka i za cenu kamarádčina hněvu zakřičela na Karla z vlaku Jiřininy iniciály. Karel psal a chtěl se sejít na kávu, ale Jiřina stále zatvrzele odmítala a ignorovala veškerou snahu.

Přišla zima a s ní i čas na zimní dovolenou na českých horách. Jiřina jela do Jeseníků a k jejímu velkému překvapení na sousední chatě byl ubytován Karel. Musela chtě nechtě uznat tu OHROMNOU náhodu a tak souhlasila s kávou v restauraci její chaty. Zapovídali se na velmi dlouhou dobu a ani si nevšimli, že chata zapadla a nebylo možné se ještě ten večer dostat kamkoliv natožpak na Karlovu chatu. Tak Jiřině zjihlo srdce a nabídla mu přespání u ní v pokoji na zemi. Karel s radostí přijal a celou noc si povídali. On ze země a ona z postele. Druhý den jel Karel domů. Jiřina dostala pusu na tvář, protože se Karel neodvážil o nic víc a konečně si vyměnili adresy.

Asi rok si psali. Pak přijel Karel žádat o její ruku. Šel opatrně za jejím otcem. Otec  se Jiřiny zeptal: „Je to dobrý muž?“   –     „Ano, ten nejlepší.“ A byla svatba. Jiřina měla krásné krajkové šaty, ušité na míru, které tenkrát stály jednu a půl měsíční výplaty.

Dva roky po svatbě přišel první syn a za další tři roky druhý. Oba byli stále v armádě a dost cestovali, takže kluci byli u prarodičů. Když se sestěhovali, byla Jiřina poměrně no temperamentní, takže třikrát do roka malovali. Jiřina občas hodila po Karlovi hrníček s kafem, pekáč buchet nebo ruční šlehadlo na bílky. Vždycky ji rozčílil jednou větou a jedním slovem ji uklidnil. Ze začátku neuměla Jiřina moc vařit, ale to Karlovi nevadilo. Vždy to snědl, někdy okrajoval připálené kraje déle, ale vždy ji jídlo pochválil. Třináct let po svatbě se Karlovi stal úraz v práci a musel mít místo části lebky destičku. Dožil s následky (epileptickými záchvaty) ještě svých posledních šest let. Jak se později ukázalo, destička uvolňovala něco pro organismus smrtící. Když přijela Jiřina z nemocnice, proplakala skoro měsíc, sedávala vedle křesla, kde si Karel rád četl noviny a poprvé se do toho křesla posadila až po roce, co ji opustil.

Už se nikdy nevdala.

Advertisements