Náročnější den, odcházím na oběd o hodinu a půj později než jsem zvyklá, u dveří k výtahům potkávám Filipa, svýho oblíbenýho IŤáka. Tlačí nějakou kárku s hromadou krabic, pozdravíme se, Filip kárku prudce zastaví a dvě krabice se s rachotem zřítí k zemi, mě k nohám. Nadskočím, vyvalím na něj oči v očekávání pekelnýho průseru – co jinýho než počítače si IŤák může vozit na vozíčku, že? A počítače jsou jak známo drahý a vůbec – nehází se s něma po zemi. Filip se na mě usměje: „V klidu, to jsou jenom počítače, padá mi to celej den.“, nahodí krabici zpátky na vozík a zmizí za dveřma s hromadou podobných krabic.

Advertisements